1800
Panování Františka II. bylo naplněno válkami s revoluční Francií a s Napoleonem.
1801
Je popisována velmi nepříznivá situace pro poddaný lid, byla velká drahota. (Z dějin Habrůvky, str. 70)
1802
Byla zrušena doživotní vojenská služba.
Nový Dvůr. Z archivů Dietrichštejnů se dovídáme, že 21. září 1802 dostával židlochovický lesmistr 30 měřic zadní pšenice pro krmení bažantů. Směs pšenice s ječmenem nebo žitem, ale pšenice je více než 50 %. (Židlochovice, 1948, str. 35)
1804
1804-1953 je vedena farní kronika, je uložena v Archivu Biskupství brněnského v Rajhradě.
Začátkem 19. století bývala v místech, kde byl domek Josefa Bartoňka, cihelna. Také je popisována obecní cihelna ve Štukyních. Je tam pro ni studna (za hájenkou). A konečně třetí cihelnu měl Jan Klobása z č. 53 v zatáčce do Křepic. (NČ II, str. 168)
1805
17. listopadu 1805 překročila francouzská armáda hranice Moravy v prostoru Znojma a Mikulova a rychlým pochodem asi 10.000 mužů postupovala do nitra země, pronásledujíce ustupující ruskou a rakouskou armádu.
19. listopadu vstoupila do Brna, tentýž den do Velkých Němčic (VS, 2009, str. 91) a do Židlochovic. Od té doby stále přicházelo francouzské vojsko.
20. listopadu přišel do Křepic poručík francouz. avantgardy se dvěma vojíny od Němčic a obec jim musela vyplatit 200 franků výpalného. Současně od hustopeč. silnice přišlo 60 pěšáků, samá lupičská spřež, vedrala se do domů a způsobila mnoho škod, zejména v rathausu. Když se opili, sebrali z obecní pokladny 60 franků, 200 zlatých hostinskému. 300 zlatých měnínskému hostinskému, který právě přijel do Křepic pro víno, pak svlékli některým lidem kožichy, boty, haleny apod. a dali jim své staré hadry. (Ferdinand Bohm, Křepická kronika)
22. listopadu se do Křepic nastěhovaly tři setniny pěchoty a vyžádaly si denně na muže po libře masa (56 dkg), tři půlmázy vína (12 litrů), chléb a další. Chovaly se celkem slušně. Důstojníci se stravovali u Josefa Nečase, býv. křepického rychtáře. Mimo to musela obec dodat 687 pecnů chleba, 52 ½ putýnek vína (29 hl), 2 krávy, 62 měřic ovsa (38 hl), 10 centů sena, 3 centy mouky (vídeňský cent = 56 kg), 20 otýpek dlouhé a 108 otýpek krmné slámy.
1. prosince posádka z Křepic neočekávaně odtáhla do bitvy u Slavkova.
V knize Břeclavsko na str. 522 se píše, že před bitvou u Slavkova byla ležením francouzská jízda mezi Nikolčicemi a Novým Dvorem (trať u Taborky). Škody činily 1598 zlatých a 40 krejcarů. V obci vyhořelo 17 domů.
Bitva u Slavkova, zvaná též bitvou tří císařů či zřídka bitvou u Brna, v zahraničí známá jako bitva u Austerlitz (německý název Slavkova), byla jedním z hlavních střetnutí napoleonských válek a jednou z nejslavnějších bitev, které se kdy odehrály na českém území. Proběhla 2. prosince
(20. listopadu) 1805 (nebo též 11. frimairu roku XIV.) na Moravě v prostoru jihovýchodně od Brna a západně od Slavkova u Brna. Francouzská armáda v čele s císařem Napoleonem zde drtivě porazila vojsko III. koalice, kterou zastupovali vojáci ruského impéria v čele s carem Alexandrem I. a generálem M. I. Kutuzovem a oddíly rakouského císařství pod vrchním velením císaře Františka I. Bitva u Slavkova patří spolu s bitvou u Gaugamél, bitvou u Kann a bitvou u Leuthenu mezi mistrovská díla taktiky.[4] Samotné Napoleonovo vítězství nejenže rozbilo svazek III. koalice, ale mělo také vliv na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména pak v římskoněmecké říši. Přestože francouzský císař řídil úvodní fáze bitvy z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 9 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona, který se zde ubytoval 3. prosince, učinil velký dojem.
Ferdinand Bohm v kronice popisuje, že bylo slyšet hřmění děl. Mnoho lidí se dívalo s úzkostí z kopců. Večer 2. prosince se rozšířila zpráva, že Napoleon zvítězil.
5. prosince přišlo na nocleh do Křepic 2400 francouzských pěšáků. Nastala ohavnost spuštění, celou noc mlácení, loupení, žádný dům, žitná komora, sklep, stodola nebyla ponechána na pokoji, ba i do kostela se ti zločinci vloupali, monstrance a dva kalichy byly ukradeny, z ornátů byly strhány prýmky, hudební nástroje odcizeny.
Nikolčice. Nemáme konkrétní informaci o tom, co se dělo v tuto dobu v Nikolčicích, můžeme se jen domnívat, že situace byla stejná.
Kromě výše popsaných událostí v Křepicích čteme v Dějinách Habrůvky na str. 70: Francouzi se dostali i do Divák a vesnici vyrabovali, brali lidem obilí, dobytek, peníze a hodily se jim i dlouhé selské kožichy, které nakládali na vozy a odváželi je do Brna.
V kronice z Morkůvek lze číst, že se vojsko „přehnalo“ i přes jejich ves.
Za celou dobu invaze, tedy od 20. 11. 1805 do 16. 2. 1806 padlo za oběť vojsku 16 koní, 3 vozy a různé předměty v ceně 6.800 zlatých. (KČ, str. 110)
V knize Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 204 je psáno, že obec utrpěla od francouzského vojska škody 1587 zl. 40 kr., vyhořelo 17 domů.
Škola v Nikolčicích
Počátkem 19. století dělal příjem učitelův 498 zl. 38 kr. (v tom čítáno školné od 130 dětí, „posnopné“ (určený počet snopů obilí) a 42 zl. za varhanictví a službu s ním spojenou, zvonění proti bouřce apod.) (NČ I, str. 22)
Ze 13 učitelů Matěj Kunz (r.1815-1830, Jan Procházka (1849-1894), (svazek 287) František Císař ( -1906) vedl učitelskou knihovnu (svazek 242), Josef Hájek… (Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 204)
Školní docházka v době napoleonských válek úplně ustala, zvláště když přišlo do kraje vojsko. Vojáci nemívali tehdy kasárna a bydleli („ložírovali“) ve vsích rozděleni „na kvartýr“ po jednom, po dvou i po třech, i s koňmi po statcích a chalupách. S vojáky bývaly potíže, někteří byli uznalí, jiní však vymáhali na vesničanech dobré jídlo i pití a peníze na tabák a hospodář, chtěl-li „s panem soldátem“ vyjít, musel dávat. (Z dějin Habrůvky, str. 72)
1807
Došlo ke zvelebení chovu bažantů okolo Nového Dvora.
(Židlochovice, 1948, str. 35)
1809
Vypukla nová válka mezi Rakouskem a Francií.
12. července byla bitva u Znojma a rakouská armáda byla poražena Napoleonem. Celá jižní Morava byla opět obsazena francouzskou armádou. Přišli také do Křepic. Dva- až třikrát rekvírovali a rekvizice v naturáliích se jim vozila do Židlochovic. K tomu měla obec živit posádku půl eskadry francouz. husarů. Kromě pšenice, žita, chleba, mouky, sena, luštěnin, krávy, 162 věder vína jim musela zaplatit 6985 zlatých. (Ferdinand Bohm)
V bitvě u Znojma padlo na francouzské straně asi 3 tisíce vojáků, na rakouské si boje vyžádaly smrt 5 a půl tisíce mužů.
19. září 1809 jel Židlochovicemi sám císař Napoleon do Hustopečí. (Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 60)
14. října 1809 po podepsání míru tzv. schönbrunnskou mírovou dohodou Francouzi odešli. Na základě této dohody muselo Rakousko uhradit vítězným Francouzům obrovské válečné náklady ve výši 75 miliónů zlatých.
Farní budova je z roku 1809. (Břeclavsko, str. 523)
(Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 203)
1810
Dopad válečných událostí a jejich následků postihly i obce s jejich obyvateli. Na úhradu státního dluhu byly nuceny odevzdávat potraviny, peníze i cennosti např. z kostela.
1811
Obecně proběhl hospodářský krach a začala dvacetiletá krize, která se nevyhnula ani židlochovickému panství a okolí a vedla k selským nepokojům. Byla zavedena tzv. vídeňská měna (WW-Wiener Wahrung). Tehdy byl majitelem panství po Františku knížeti Dietrichštejnovi sasko-těšínský vévoda Albrecht, zeť císařovny Marie Terezie. Měnová reforma nepřinesla žádné zlepšení. Lidé nedůvěřovali novým papírovým penězům a jejich hodnota v poměru ke kovovým mincím klesala. Následkem byl vzestup cen. (Z dějin Habrůvky, str. 71)
V knize p. Josefa Babáčka „Morkůvky slovem a obrazem“ na str. 13 vypravuje 88-letý stařeček Vymazal:
Peníze padly na pětinu a nekerýmu sedláku tenkrát prej neostala ani střecha nad hlavů. Byly velký dáňky, „fantovalo se“, nebylo se kde vydlužit. Židi půjčovali na 10 procen, neúroda několika roků dodělala pohromu…
1812
Novodvorský myslivec Antonín Skokan dostával na krmení bažantů 20 měřic zadního ječmene. 14. května 1812 bylo pro novodvorskou bažantnici zasláno z Vídně 400 bažantích vajec a stejný počet jich byl objednán z českých dietrichštejnských panství, a to z Budyně a Libochovic. (Židlochovice, 1948, str. 35)
1815
V l. 1815-30 působil na škole učitel Matěj Kunz. Shoda jmen je zajímavá, ale nechce se věřit, že by mohlo jít po sto letech o přímého potomka Floriana J. Kunze. Matěj Kunz založil v Nik. školní kroniku a psal ji německy. (NČ I, str. 22)
1817
Snaha o další reformu pozemkových daní. Vydán patent o zavedení nové berní soustavy, základem měl být tzv. stabilní katastr. (str. 57)
V Brně bylo založeno Moravské muzeum.
1819
Vlastníky Nikolčic byli postupně Žerotínové, Adam z Valdštejna, Sinzendorffové a Dietrichštejnové.
Vévoda Albrecht koupil zadlužené panství r. 1819 za milion zl. Od té doby zůstalo židlochovické panství v majetku habsburského rodu: Po Karlu Ludvíku, synu císaře Leopolda II. (1822-1847) následoval jeho syn Albrecht (1847-1895) a vnuk Bedřich (1895-1918). (Židlochovice, 1948, str. 19)
1831
1831-1832 probíhala v kraji epidemie cholery. V Křepicích jí podlehlo mnoho lidí. Bylo pohřbívání na kopci za Křepicemi, kterému se říká „Kulerák“. (Blažena Kosinová, Křepice)
Z dějin Habrůvky str. 74 se dočteme, že cholera vypukla v Rusku, přenesla se do Polska a Uher a zachvátila i Diváky, kde si vyžádala mnoho obětí na životech. Zda pochovávali Diváčtí svoje mrtvé na novém hřbitově, nebo někde jinde na „morovém krchůvku“, není známo.
U nás v čas cholery, která trvala od 6.října do 28. listopadu 1831, onemocnělo 92 obyvatelů, z nichž zemřelo 50, ostatních 42 zůstali na živu. Tehdy zemřel také učitel Josef Triedl, jeho manželka a 3 dítky…
V Nikolčické čítance I na str. 21 je psáno, že nynější hřbitov byl zřízen v tom roku. Nejstarší kostel stával bez pochyby tam, kde jest nyní farní budova evangelická, neboť jest tam hřbitov, z kterého ještě před několika roky kosti na nový katolický hřbitov převáženy byly. Je to také doloženo v knize Břeclavsko na str. 523, kde lze číst, že do r. 1831 byl hřbitov kolem kostela.
1834
Počet domů v Nikolčicích 164, počet obyvatel 789 (Břeclavsko, str. 521)
1835
Na trůn usedl Ferdinand V., syn Františka I., král český a uherský, císař rakouský. Svým jednáním si získal přídomek Dobrotivý. Pro svou slabomyslnost však nebyl schopen vládnout.
Znovu propukla epidemie cholery, nejvíce v okolí Hustopečí a Bořetic, Velkých Pavlovic a Zaječí. (str. 63)
Poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“. Nápěv složil František Škroup, slova napsal Josef Kajetán Tyl.
1836
Vypracován projekt železniční trati Vídeň – Břeclav – Brno.
1837
Do Židlochovic přichází rodina Robertů, jako první Florentin Robert, aby zde
postavil cukrovar; byl postaven za 8
měsíců.
1838
Zřízení cukrovaru v Židlochovicích, t.r. i první sklizeň cukrovky.
V Nikolčicích katolickým farářem P. Jan Wieland 1835-1876 (do 1858 byl kaplanem).
1839
6. června 1839 přijel do slavnostní Břeclavi první vlak z Vídně. (Trasa Vídeň – Břeclav- Brno). Dvě soupravy celkem s osmnácti vozy táhly dvě parní lokomotivy Austria a Moravia.
7. července 1839 dokončena trať až do Brna + stavba nádraží. Zprovozněna stanice Zaječí. Ale tentýž den se zde odehrálo vůbec první vlakové neštěstí v Evropě, když při jízdě na trati z Brna do Vídně jeden ze čtyř vypravených vlaků narazil u Vranovic do druhého. Byli zde již i první zranění.
1840
T,r, probíhala v rakouské monarchii evidence poplatníků a jejich pozemkového majetku. Byla velmi podrobná a její fascikly se nazývaly vyceňovací operáty.
Silnice v roce 1840 Z dějin Habrůvky, str. 76: Diváky neměly v r. 1840 ještě silnici a cesty do Klobouk, Nikolčic, Boleradic, Šitbořic a Hustopečí byly velmi špatné, protože se vůbec neudržovaly. Za deštivého počasí se po nich nedalo s nákladem a jedním spřežením vůbec jet, ale i za sucha bylo spojení divácké kotliny se sousedními osadami přes okolní kopce obtížné. Svízelné bylo nejen vyjíždění do kopce, ale i sjíždění, zejména s nákladem, kdy vozovka nebo forman neubrzdil a došlo k neštěstí. Upomínku na takovou tragickou událost hlásá dodnes kámen nad hlubokou strží při silnici, jež vede z Divák do Nikolčic.
Z Divák do Hustopečí vedla cesta „Vrchama“ od Borkovan a Šitbořic k boží muce, jež stojí při jejím napojení na pozdější silnici nad hustopečskou cihelnou.
1847
V židlochovickém kraji uskutečněno konečné prominutí robot.
1848
Zrušení roboty císařským patentem. Bylo formálním potvrzením stavu na mnoha panstvích, zvláště necísařských. Nastal už několik let předtím. (Židlochovice, 1948, str. 19)
1845
Narodil se náš písmák František Lízal, rolník z č. 34 (1845-1928). Je o něm psáno v NČ II na str. 121.
V Českých zemích byly rozsáhlé povodně.
1847
První telegraf v českých zemích mezi Vídní a Brnem. Ještě téhož roku byl prodloužen až do Prahy.
1848
18. března Ve Vídni přijal císař Ferdinand V. Dobrotivý petici s požadavky českého lidu. Většině požadavků vyhověl a výsledkem bylo mimo jiné i odebrání politické i jiné moci vrchnosti.
1848-49 revoluční vření
Zanechalo po sobě jako nejcennější výsledek definitivní zánik středověkého feudálního vrchnostenského systému a zplodilo státně organisovanou správu. (Židlochovice, 1948, str. 29)
Nikolčice patřily od počátku 16. stol. do židloch. panství až do zde uvedeného zrušení patrimoniání správy v r. 1848.
Před r. 1848 byl nejvyšší autoritou rychtář. Ten byl ustanovován v Židlochovicích. Další byl přednosta, ten se volil v obci a k němu dva konšelé (poslední jsou uvádění Strouhal a Bartoněk). Dále byli dva hospodáři (Grim a Brulus). Ti chodili jak patriarši v dlouhých kožiších každý den do rathausu a kontrolovali, je-li vše v pořádku. Pak byli ještě horný a horník. (Sol.)
1848 byla uzákoněna obecní, okresní a zemská samospráva. Obecní samospráva měla dvojí působnost: samostatnou (řízení dění v obci) a přenesenou (spolupůsobnost v různých oborech státní správy: soudnictví, vojenství, berní a politické záležitosti). O to se staral obecní výbor – starosta, nejméně dva radní a 5-36 členů; byli voleni na tři roky.
Povinnosti obecního výboru: starat se o obecné jmění, silnice a cesty, o pořádek a bezpečnost v obci, o chudé občany, udělovat domovská práva; za nejpřednější povinnosti se považovala péče o školu a její potřeby, k tomu se stanovuje místní školní rada.
Starostovi jsou podřízeni strážníci, ponocní, cestáři; všichni jsou úředními osobami a jejich urážka se trestá soudně. (Sol)
7. září císař Ferdinand Dobrotivý podepsal zákon o zrušení poddanství.
T.r. se stal podučitelem Jan Procházka, působil v obci neuvěřitelných 46 let. Zachovala se po něm třídní kniha „Soupis pilnosti a pokroků dítek školy nikolčické v r. 1858“, která pokračuje do r. 1872. První roky jsou zapsány švabachem, pak pokračuje krasopisná latinka. Školní kroniku i třídní knihu píše česky. (NČ II, str. 112)
Prvním starostou byl Josef Helma z č. 20 a radním Václav Nečas z č. 6. (Sol.)
Koncem r. 1848 se stal panovníkem habsburské monarchie teprve osmnáctiletý arcivévoda FRANTIŠEK JOSEF I., synovec Ferdinanda V. Byl králem uherským a císařem rakouským. Opět posiloval absolutismus.
1848 / 49 hladový rok, obyvatelé trpí cholerou a tyfem.
1849
Konaly se první obecní volby v historie monarchie. Zástupce vrchnosti, představované osobami purkmistra a rychtáře, vystřídal volený úřad obecního zastupitelstva a výkonné funkce starosty.
Učitel Jan Procházka založil v Nik. školní knihovnu o 287 svazcích (1849-1894) (NČ I, str. 22)
8. června vzniklo císařským nařízením c. k. četnictvo.
V díle brumovického rodáka spisovatele Jana Herbena „Do třetího i čtvrtého pokolení“ je období popisováno:
..Rokem 1848 zmizely všechny staré tradice obecní, rodinné řády a novými je nikdo nenahrazoval. Všeobecná volnost převrátila se ve všeobecnou bezhlavost, stádo zůstalo bez pastýřů… Když robota přestala úplně a páni museli najímat si do práce lidi za plat, sedláci i chalupníci měli lehké výdělky. Výkupné z roboty se nesplácelo najednou, nýbrž bylo rozděleno na 40 let, a tak si lidé zvykli nejlepšímu živobytí. Přáli si jídla i pití. Když nastala obecní samospráva, sedláci div nezdivočeli, směli si volit starostu, sami obec spravovat a nikoho se nebát, a tu valné hromady a sýpky, ovšem „zpívané“, trvávaly celý týden. Samospráva sedlákům znamenala, že obec je jejich, a že se může na obec pít a jíst a nikomu po tom nic není. Nejméně už chalupníkům. Proto každý chtěl být ve výboru. Ale jinak se tam nedostal, když nepraskla na to bečka vína… (str. 66)
Starostou obce byl r. 1876 Jan Vahala z č. 65.
Před r. 1882 víme, že byl starostou Anton Helma, od 1882 do 1900 byl starostou Martin Stejskal (NČ, str. 166)
(Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 204)
19. století II. část
1850
19. ledna zastaveno vydávání Národních novin kvůli článku Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského. Císař František Josef I. uvádí v život první reformy při snaze modernizovat říši. Rakouském císařství vydává první poštovní známky. Bývalá patrimoniální správa je nahrazena novými správními články – okresy, v čele s okresními hejtmany. Okresní hejtmanství dbala na vyhlašování a dodržování zákonů, o veřejný pořádek a evidenci obyvatel. Dohlížela na správu obecní, církevní a školskou, na údržbu silnic, vybírání daní, na spolky, tisk, shromáždění. Každý politický okres byl zpravidla rozdělen na několik menších, soudních okresů. (str. 65)
Hustopečský politický okres zahrnul 96 obcí a byl rozdělen na 4 soudní okresy: Hustopeče, Břeclav, Klobouky a Židlochovice. Nikolčice spadaly pod politický soudní okres Židlochovice.
7. března 1850 se narodil TGM.
6. července připojeny předměstské obce k Brnu.
Mapa Moravy. Je na ní uveden název naší obce jako Mikulčice. (Jižní Morava VS, 2010, str. 221)
1851
16. prosince byl Karel Havlíček Borovský násilím odvezen do vyhnanství v Brixenu.
1852
V Brně byla založena První moravská spořitelna.
1853
8. února byl na císaře Františka Josefa I. spáchán neúspěšný atentát.
1855
V knize Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 204 se uvádí, že vyhořely 4 domy, které zapálil blesk.
1856
V Židlochovicích se narodil Jan Čermák, renomovaný právník. Zasadil se mj. o pěstování meruněk. (Výhon, Baltus, str. 96)
Od r. 1856 platila v Rakousku zvláštní daň, nazývaná Militärtaxe; vojenská taxa, tu byly povinny platit osoby vojenské služby zproštěné (kdo byli zproštěni vojenské služby zcela nebo zčásti), případně určití blízcí příbuzní těchto osob. Platila se po celou dobu branné povinnosti jednou ročně a v případě, aby osoba s brannou povinností dosáhla souhlasu s vystěhováním, musela zaplatit taxu za veškerá léta do skončení branné povinnosti napřed.
1857 fara
Od r. 1728 bylo ve vsi jen místo expozitního kaplana, 1784 zřízena lokální kuracie, ta byla až r. 1857 povýšena na faru, kde působil Alois Koudelka (do r. 1907) a později František Adamec. (Břeclavsko, str. 523)
7. května 1857 se v Brumovicích narodil Jan Herben, český spisovatel a novinář.
Mimo jiné se stýkal se svým kamarádem ze školy- našim panem farářem Aloisem Koudelkou.
1859 Starostou byl Bartoloměj Zelený z č. 2 (24 roků). (Sol.)
1860
24. července 1860 se narodil Alfons Mucha, malíř a designér období secese, zemřel 14. července 1939.
Okolo r. 1860 byly v nosislavských evangelických záznamech zvaných ÚDY registrovány tyto rodiny z Nikolčic (zaznamenal dr. P. Šácha):
Václav Nečas + Marie Michálková Nikolčice 6; Tomáš Nečas + Tereza Brichtová Nikolčice 10; Tomáš Otřísal Nikolčice 13 + Eleonora Hochmanová z Nosislavi; Jarolým Brychta Nikolčice 14 + Zuzana Solničková z Nosislavi; Jeroným Vedra Nikolčice 16 + Maria Mahovská Nikolčice; Václav Matýšek Nikolčice 22 + Anna Maria Nečasová z Iváně; Martin Nečas Nikolčice 22 + Veronika; Martin Pulhandl Nikolčice 32 + Veronika Klobásová; Tomáš Matýšek Nikolčice 28 + Eleonora Nečasová Nikolčice; Josef Svoboda Nikolčice + Maria Nečasová; Josef Lízal Nikolčice 34 + Anna Klobásová; Kašpar Otřísal Nikolčice 35 + Františka Svobodová; Tomáš Lízal Nikolčice 37 + Veronika Matýšková; Tomáš Svoboda Nikolčice 38 + Tereza Nečasová; Martin Bedřich Šitbořice + Veronika Svobodová Nikolčice; Martin Hrouzek Měnín 38 + Kateřina Otřísalová; Jiří Michálek Nikolčice 41 + Marie Pulhandlová z Nikolčic; František Mahovský Nikolčice 42 + Maria Luklová z Nosislavi; Jakub Jasinek Křepice 44 + Františka Trávníčková z Nikolčic; Trávníček Jan Nosislav + Veronika Strouhalová z Nikolčic; Matouš Klobása Nikolčice; Jiří Klobása Nikolčice 53 + Anna Otřísalová z Nikolčic; Josef Brychta Nikolčice 59 + Anna Lízalová z Nikolčic; Václav Bedřich Nikolčice 64 + Tereza Nečasová z Nikolčic; František Mahovský Nosislav 61 + Tereza Matyšková z Nikolčic; Josef Nečas Nikolčice 66 + Veronika –, Fr. Mahovský z Nikolčic; Jan Nečas Nikolčice 67 + jméno ženy nečitelné a příjmení Lízalová z Nikolčic; Martin Klobása Nikolčice 69 + Anna Solničková z Nosislavi; Martin Brychta Nikolčice 73 + Kateřina Svobodová z Nikolčic; Jan Střídecký Nikolčice 75 + Helena Vedrová z Nikolčic; Jan Bedřich Šitbořice 78 + Maria Brychtová z Nikolčic; František Bohatý Nikolčice 81 + Anna; Antonín Otřísal Nikolčice 86 + Maria Bedřichová z Moutnic; Jan Kučera Nikolčice 87 + Josefa Novotná z Kašnice; Tomáš Bedřich Nikolčice 98 + Anna Matyšková z Nikolčic; Martin Bedřich Nikolčice 101 + Maria Suliová z Nosislavi; Antonín Otřísal Nikolčice 106 + Maria Lízalová z Nikolčic; Nikodém Otřísal Nikolčice 107 + Maria Matýšková z Nik.; Martin Nečas Nikolčice 22 + Veronika z Nik.; Martin Brichta Nikolčice 112 + Kateřina Bedřichová z Moutnic; Josef Klobása Nikolčice 115 + Klára Otřísalová z Nikolčic; Tomáš Otřísal Nikolčice 116 + Josefa Palyšková z Nik.; Antonín Bedřich Nikolčice 117 + Maria Vedrová; Pavel Lízal Nikolčice 118 + Anna Suliová z Nosislavi; František Solnička Nikolčice; Martin Svoboda Nikolčice 131 + Maria Brychtová z Nik.; Antonín Pavlik Nikolčice 132 + Anna – žena po Jánu Řezníčkovi; Martin Pyvec Nikolčice 135 + Anna Střídecká z Nik.; Martin Palyšek Nikočice 135 + Eleonora Klobásová z Nik.; Jakub Pyvec Nikolčice 140 + Františka Strouhalová z Nik.; Jan Pachman Morkůvky + Maria Svobodová z Nik. 142; Tomáš Brychta Nikolčice 155 + Maria Solničková z Křepic; Martin Hrouzek Měnín 157 + Tereza Maria Otřísalová z Nik.; Václav Otřísal Nikolčice 158 + Josefa Hájková z Kašnice; Martin Brichta Nikolčice 47 + Anna Drobná z Nosislavi.
1861
Alois Mrštík: Narodil se 14. října 1861 v Jimramově na Českomoravské vrchovině v rodině obuvníka Aloise Mrštíka (1834–1918) a švadleny Františky, roz. Elisové. Byl nejstarší ze čtyř sourozenců: O dva roky mladší Vilém (1863–1912) se stal významným prozaikem, autorem impresionisticky laděných románů, cestopisných črt a realistických povídek, mladšími bratry byli František[3] (1865–1909), magistr farmacie, a Norbert[4] (1867–1905), překladatel z ruštiny a polštiny a fejetonista. R. 1869 přesídlili Mrštíkové do Ostrovačic u Brna a r. 1874 se znovu stěhovali – za studiem bratří do Brna. Alois tam dostudoval reálku a poté učitelský ústav. Po absolvování studia r. 1881 dostal místo podučitele ve Starém Lískovci u Brna. Rok poté už působil jako řádný učitel postupně v Rakvicích, Hrušovanech u Brna a v Těšanech. R. 1889 byl jmenován správcem školy v Divákách u Hustopečí, kde se natrvalo usadil. Alois Mrštík měl dva syny: nemanželského Františka (nar. 1882, matka Magdaléna Smržová ze Starého Lískovce) a se svou ženou Marií, roz. Bezděkovou z Kobylí (sňatek 1901 v Divákách), syna Karla (nar. 1905). Vedle své sedmadvacetileté literární činnosti redigoval s bratrem Vilémem v l. 1907-1910 Moravsko-slezskou revui. 1920 odešel Alois Mrštík na odpočinek. Ve své obci Diváky se stal vyhlášeným včelařem. Zemřel v únoru 1925 po tyfové nákaze v Zemské nemocnici v Brně.
1862
Evangelíci koupili pozemek na stavbu kostela (farní lán č. 70) od blučinského faráře Fr. Eisenfesta za 8660 zl. Upravili jej během roku z hospodářského stavení a bývalé kaplánky na vkusnou modlitebnu a obydlí svým duchovním (NČ I, str. 21) (Břeclavsko, str. 523), jimiž byli: František Šebesta r. 1882, Viktor Opočenský 1904, L. J. Procházka. (Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 203)
T.r. byla do našich krajin přinesena z Ameriky mšička révokaz (viteus vitifoliae) asi na okrasných hlavách révy; import amerických dřevin do Evropy byl velkou módou. Rozmnožila se nevídanou rychlostí po Evropě, za 20 let zničila milion hektarů ve Francii, na Moravě se objevila 1890 v Šatově, 1900 v Perné.
1863
V Nikolčicích byly velké povodně. (Sol.)
Vilém Mrštík (14. května 1863 Jimramov[1] – 2. března 1912 Diváky[2]) byl český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. Část díla napsal s bratrem Aloisem Mrštíkem, jsou známi jako autorská dvojice bratři Mrštíkové.
Vilém Mrštík byl druhým ze sourozenecké čtveřice synů ševce Aloise (1834–1918) a švadleny Františky. Už r. 1869 se s rodiči a bratry Aloisem (1861–1925), Františkem[3] (1865–1909) a Norbertem[4] (1867–1905) odstěhoval do Ostrovačic a 1875 do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně. Po maturitě se v Praze pokusil o studia práv, ale pro umělecké zájmy je nedokončil. Po několika letech pražského života, při němž se věnoval literární a společenské činnosti, se pro zhoršující se psychické problémy odstěhoval zpět na Moravu k bratru Aloisovi do Diváků. R. 1904 se tam oženil s literárně nadanou Boženou, roz. Pacasovou z Hejčína u Olomouce (napsali spolu divadelní hru Anežka).
1863 dokončena evangelická modlitebna.
(1902 se mění na kostel, ten přestavěn 1951.)
Od r. 1863 bydlel na č. 26 (majitel Antonín Helma nebo Martin Pulhandl?) David Bondy se svou rodinou. Jeho děti (Hermína, Fridrich, Charlota a Lotti) navštěvovaly zdejší školu. (Sol)
Podle zákona z t.r. má občan domovské právo v obci, kde žije jeho otec, než nabude zletilosti nebo jiné příslušnosti. Ženy toto právo nabývají po provdání. Veřejně ustanovené osoby (úředníci, učitelé, duchovní) nabývají domovské právo nastoupením úřadu. Přistěhovaný občan může žádat obecní výbor o udělení domovského práva, od r. 1901 však až po uplynutí deseti let. (Sol.)
1864
V tomto roce pásli kuplaři naposledy koně. (Sol.)
1. října podali evangelíci z Nikolčic presbyterstvu v Nosislavi žádost o uznání jejich církevní obce za filiální sbor. Presbyterstvo s farářem Danielem Nešporem se jednohlasně usneslo, že je tomu nakloněno a že přeje Nikolčickým hodně zdaru. (Lukl, Macek, Svoboda, Nosislav, 2011, str. 35)
1865
10. července při počátku žní přišlo velké krupobití (kroupy jako ořechy).
Postihlo Horu (Podlejtny, Nujperky, Zece), Hustopeče, Diváky, Martinice a Hostěrádky. Tam potlouklo tak, že lidem nezbylo nic. Přitom vichr v Rozdílech trhal stromy i s kořeny, v obci i ořešáky. Vzal střechu ze sedmi stodol a z 5 domů (Jana Bedřicha, Puchmona, Janečka, Strouhala a Kovaříka). Byly potlučeny vinohrady, kroupy držely 3 dny. Přitom byla velká povodeň a druhá povodeň přišla 14. srpna o 9. hodině večer a pršelo celou noc i další den dopoledne. (Sol)
V tomto roce si Florian Robert pronajímá od Habsburků celé zemědělské hospodářství pro pěstování cukrové řepy na ploše 5000 ha. (Výhon, Baltus, str. 85)
1866
V lednu pršelo, v únoru a březnu mrzlo a na Svatého Ducha se chodilo v kožichu. 23. dubna vše pomrzlo. (Sol)
Od r. 1862 se římskokatolická farnost snažila o zrušení prodeje a koupi evangelického pozemku. Až teprve r. 1866 rozhodlo spor ministerstvo ve prospěch nikolčických reformovaných.
1866 prusko-rakouská válka
5. června 1866
Na „Profantě“: V obecní kronice řídicí učitel Fr. Kloupar uvádí vzpomínky písmáka Františka Lízala z č. 34 na anabázi, kterou nazval „na profantě“. To je přeprava vojenského materiálu selskými povozy za války r. 1866, které se účastnili občané naší obce. Kolona v počtu 20 povozů vyrazila 5. června 1866 do Brna. Tam naložili materiál, pokračovali přes Hustopeče, kde přenocovali, dále na Břeclav, Malacky, Stupavu, Prešpurk (Bratislava), přes Dunaj do Brucku, Vídně a skončili v Semeringu v podhůří Alp. Domů se vrátili 20. července, takže cesta trvala 7 týdnů.
V blízkém okolí cvičilo rakouské vojsko. Bylo ubytováno v Kobylí, zde byl i polský pluk. 20. června vojsko odešlo do prusko-rakouské války.
Pruské vojsko se dostalo až k Vídni, v naší obci byli ubytováni pruští vojáci po domech; pamětníci potvrdili, že se chovali slušně a nerabovali, po sjednání míru (v Mikulově) se do čtyř neděl stáhli. Současně s touto válkou zde řádila cholera, zemřelo na ni 60 lidí. (Sol.) Např. Pulhandl Martin, Nikolčice č. 32, 1801-1866. Cholera se šířila všude tam, kde se pohybovala vojska, např. na Mikulovsku a ve vedlejších Šitbořicích zemřelo za 14 dní 215 osob (Kloboucko, str. 211) V knize Židlochovský okres, A. Kratochvíl, str. 204 se uvádí, že vymřela 1/3 vesnice.
1866 válečné období
O co šlo r. 1866? Rakousko-uherská monarchie se začala hroutit. T.r. vznikla válka mezi Rakouskem a Pruskem, šlo v ní o to, kdo zaujme dominantní postavení v Evropě. Prusko a Itálie uzavřely 8. dubna 1866 spojeneckou smlouvu zaměřenou jasně proti Rakousku. Válka byla vedena na několika frontách a vojska potřebovala proviant, byly proto povoláváni lidé s koňmi a povozy, kteří naváželi proviant na válečná území.
1.-15. června soustředila rakouská armáda na střední a jižní Moravě vojska o 283.000 mužích pro boj s Pruskem.
3. července byla v krvavé bitvě u Hradce Králové rakouská vojska poražena.
Na profantě: František Lízal (rodinná kronika, uvedeno v obecné kronice Fr. Kloupara)
Fr. Lízal popisuje, jak ´byl na profantě´. Profiant, profant (it.-něm. Proviant), dovažeč jídla a pití, zásobuje potravinami.
5. července 1866 jeli na profant do Brna. Tam stáli 4 dny, naložili 32 měchů ovsa a 8. července vyjeli z Brna. Pokračoval v cestě přes Židlochovice. Tam byla právě rekrutírka (lidově vojenský odvod) – tam krmili. V Hustopečích byli přes noc.
9. července jeli přes Malacka do Stupavy, kde zůstali týden. Museli ještě stihnout přejet přes most, protože 10. července Rakušané vyklidili Břeclav a nechali most zbořit.
12. července se objevili Prusové, postupující na Vídeň, před Brnem. Tentýž den vyrazila I. pruská armáda přes Hustopeče na Břeclav.
13. července přijíždí do Brna král Vilém I. spolu s kancléřem Otto von Bismarckem. Zdržel se tam do 18. července.
14. července dorazili Prusové do Břeclavi.
16. července se Fr. Lízal pustil přes Lamač do Prešpurku (Bratislavy). Tam nakrmili a jeli za Dunaj…
Ve stejnou dobu se pruské přední jednotky přesunuly do Dolních Rakous a na Slovensko.
18. července dorazil král Vilém I. do Mikulova.
Jak přejeli Dunaj
Kromě dočasného mostu, který existoval v 15. století, se trvalé přemostění Dunaje nacházelo v místech dnešního Starého mostu už v 1. polovině 19. století. 1825 tu byl postaven pontonový most. Vycházel z místa dnešního Štúrova náměstí. Předtím tu stály různé dřevěné mosty; ty však ničily plující ledy. Na obrázku je podobný most v Komárně.
Takže František Lízal překročil Dunaj a jel směrem na Vídeň do vesnice Kittsee. Tam se zdrželi 10 dnů. Pokračovali do Lageru, nedaleko od Burg an der Leitha v Dolních Rakousích.
V kronice je dále psáno:
Bylo nás tam 1800 vozů. Měli jsme tu velký nedostatek, třeba celý týden jsem nejedl. Pro koně jsme fasovali 1 a půl čtvrti ovsa a porci sena. To bylo pro ně tuze málo, proto jsme kupovali snopy ječmene nebo ovsa a slámy, nebo jsme jim žali palach (rákos) u Dunaje. Pro nás měli jsme 52 kr. denně a půl láblíku chleba (bulka, bochánek).
R. 1867 byl vojenský tábor postaven. Tam se nastěhovala především posádka pro světovou válku. Bruck je českému čtenáři znám z díla Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Švejk je s batalionem převelen právě do Brucku, zde nazýván českým překladem „Most nad Litavou“, a dnešní Bruckneudorf zase původním maďarským jménem Királyhida.
Odtud jsme se dostali do Vídně přes Semerik (dnešní Simmering, okrajová část dnešní Vídně) do královského arsenálu. Zde jsme se měli dobře. Bylo zde všechno k dostání. Míra sečky byla za 24 kr.
Za pobytu ve Vídni jen jednou jsme vezli chleba do Lizinku (dnešní Liesing, okrajová část Vídně). Tam měli Sasi magacinu (saský obchod). Byli jsme tam 3 neděle. Na 5 dní jsme fasovali 11 zl. 25 kr.
Náš kondukter vyfasoval na celý transport 330 zl. Tak utekl. Na svátek císaře pána dostali jsme certifikáty a na cestu 9 zl. A je třeba znovu překonat Dunaj!
Most přes Dunaj ve Vídni dlouhý 379 metrů (5 mostních polí po 75,84 m), jemuž předcházelo přemostění přilehlého území dlouhé 337,5 metru (10 polí po 33,75 m). Tato příhradová železná mostní konstrukce byla prvním stabilním mostem přes Dunaj ve Vídni, protože dunajský most, postavený a provozovaný KFNB (Severní dráha císaře Ferdinanda), byl pouze dřevěným provizoriem. Projekt vypracoval stavební ředitel Karl von Ruppert, stavba začala v říjnu 1868.
Když jsme jeli přes Mikulov dom, viděli jsme první Prusy, ve Štarvicích (Starovice) lidi moc mřeli. V neděli odpoledne jsme přijeli dom. Bylo to 20 srpna.
Návrat domů – foto je o mnoho let starší, než byla tato událost.
Dne 26. července 1866 bylo na zámku v Mikulově podepsáno příměří a o měsíc později, 23. srpna, podepsali zástupci obou znepřátelených stran mírovou smlouvu. Stalo se tak v Prusy okupované Praze. Tím skončila sedmitýdenní válka, avšak okupace českých zemí trvala až do září 1866.
Fr. Lízal se vracel právě v té době, kdy mohl vidět v okolí Mikulova pruské vojáky a zkázu, která zůstala po vojenském tažení, než byla podepsána mírová smlouva:
Byl jsem na profantě 7 neděl a byl jsem spřízněné s Kašparem Otřísalem. Můj kůň byl bílý a jeho hnědý.
Dva kamarádi: František Lízal (1835-1928) Nikolčice 34, písmák (jeho životopis je v Nikolčické čítance II, str. 121). Kašpar Otřísal (1833-1884) Nikolčice 35.
Evangelíci staví modlitebnu
Velké finanční náklady spojené se stavbou kostela a velká vzdálenost Nikolčice-Nosislav daly nikolčickým evangelíkům podnět uvažovat o stavbě vlastní modlitebny. Měla být postavena na parcele domu č. 10. Rozhodnutí změnili, když se dozvěděli, že blučinský farář Fr. Eisenfest chce prodat celolán a budovy č. 70 v Nikolčicích, které získal jako nástupce kazatelů luteránských. Jako důvod uváděl, že nádeníci na jeho statku špatně pracují. Brněnská konsistoř dala souhlas, aby byl statek č. 70 prodán ve veřejné dražbě. Evangelíci z Nikolčic předpokládali, že by jim Fr. Eisenfest statek neprodal, a proto se dali při dražbě zastupovat panem Cimermanem, občanem židovské národnosti. Ten 28. srpna koupil celolán statku, faru, sýpku a stodolu za 8600 zlatých „pro sebe“. Pak ji prodal podle platných zákonů a nařízení evangelíkům z Nikolčic. Jakmile Fr. Eisenfest a konsistoř zjistili, komu a k jakému účelu byl statek prodán, usilovali o zrušení prodeje. Došlo k dlouhému a nákladnému soudnímu řízení. Nakonec však státní komise ve Vídni r. 1866 prohlásila dražbu a následný prodej statku č. 70 za právoplatné a majetek byl evangelíkům připsán. (Kučera, 2000)
Hned po provedení přípisu byla zbořena stodola a získaný stavební materiál použit na přestavbu sýpky v modlitebnu. Její postavení umožnilo evangelíkům stát se filiálním sborem.
Po velké epidemiologické katastrově vyšlo nařízení o zpřísnění hygienických opatření. Jedním z nich bylo, že každá obec musela mít svou porodní bábu.
Od 1866 lze registrovat v zápisech o narození dítěte v matrikách, že v Nikolčicích chodily k porodům: Anna Kalivodová z Nikolčic č. 1, Kateřina Heřmánková z Nikolčic č. 24 (někdy je uváděno č. 37 nebo 74). Do Nikolčic v tu dobu dojížděly i porodní báby z okolí: Josefa Stejskalová ze Šitbořic, Mariána Ostřížková z Divák, Terezie Bartesová z Křepic, Rosalie Pavelková z Hrušovan, Josefa Kocmanová ze Šitbořic.
Od 1870 (do 1897) tu působila převážně Marie Mašková (Nikolčice), někdy sem dojížděla por. bába Šupová z Křepic a Antonie Vozdecká ze Šitbořic. Od 1892 pak již převážně porodní bába Marie Mračíková (Nik.) a dojíždí Veronika Lorenčíková (Křepice 48). V r. 1894 sem zajíždí i Marie Sáčková ze Šitbořic.
T.r. vyšel první zákon o myslivosti v Čechách.
T.r. dopadly na Moravu tři osudové rány: mráz, válka a cholera. Ta dorazila do Hustopečí 21. července. V celém okrese zemřelo 1435 lidí, v Divákách byla od 31. července, v Kurdějově se cholera objevila 27. srpna.
1867
Již můžeme vidět, jak se měnil na obci hmotný i duchovní svět. Bylo to období rozkvětu občanských práv a svobod, což přinesla prosincová ústava, v ní bylo zakotveno právo veřejného projevu, právo shromažďovací a spolkové. (str. 66)
V Nikolčicích vznikl filiální sbor. 3.února 1867 se nosislavské presbyterstvo rozhodlo, že v Nikolčicích bude jejich duchovní kázat 6 x do roka.
V Rakousku-Uhersku vyšel zákon o zakládání hasičských sborů.
Urodilo se mnoho pšenice.
Pravděpodobně v tomto roce vyhořely tři domy na Kocmánkově kopečku. (Blízko Vozdeckých a Bartoňků č.74). Po vyhoření nebyly domy již obnoveny a místo po domech je dodnes volné. Odtud v roce 1866 byli prvně spatřeni pruští vojáci, když táhli od Šitbořic do naší obce. (Sol.)
Dochovala se „Trhová smlouva“ na presovní domek od Jakoba Bedřicha č. 109, vystavená pro Františka Bohatyho na č. 81.
Na listině je dobře vidět pečeť Nikolčic.
1868
9. srpna 1868 žádají evangelíci presbyterstvo v Nosislavi o úplné osamostatnění. Presbyterstvo dalo souhlas a 10. prosince 1868 se Nikolčice skutečně osamostatnily. Prvním farářem byl zvolen František Šebesta. (Lukl, Macek, Svoboda, Nosislav, 2011, str. 62)
Tento rok vstoupil v platnost zákon o volném dělení majetku a začaly se dělit usedlosti. Bylo to z důvodu udržení silného hospodářství, schopného obdělávat polnosti a následně odvádět stabilní daně. Majitel takové polnosti musel většinu domácích prací vykonávat sám s rodinnými příslušníky, pouze větší hospodáři si drželi čeleď, pacholka nebo děvečku.
Majetek (grunt) zdědil většinou nejstarší syn, u něhož často mladší sourozenci pracovali jako dělníci (mlatci). V některých případech musel dědic gruntu ostatní sourozence vyplatit. Často se stávalo, že potřebnou částku neměl, musel si vypůjčit, následně nebyl schopen závazek splácet a hospodářství přivedl k bankrotu. (str. 59)
1869 počet domů 183, obyvatel 896 (Břeclavsko, str. 521)
21. února se stal evangelickým farářem František Šebesta. Narodil se 14. prosince 1844 v Kloboukách u Brna. Jeho otec byl ¼láník a měl také větrný mlýn nad Klobouky (jeden ze čtyř, které časem zmizely). Rodina byla husitská, bratrská, od 1871 evangelická. Jeho život a dílo popisuje Almanach Jeronymovy Jednoty za rok 1921. O pobytu Fr. Šebesty v Nikolčicích:
Jako 25letý nastoupil službu v církvi moravské, zorganizovav nový farní sbor v Nikolčicích, ležících mezi Klobouky a mateřským sborem nosislavským. Práci tuto konal 12 let. Pováží-li se ještě i dnešní těžkopádnost a zaostalost některých venkovských sborů odlehlých, můžeme si mysliti, jako to bylo před půl stoletím v zapadlém dolíku moravském. Opravné snahy a planoucí ideály vroucího mladého kazatele narážely zde na neporozumění. Vyvolávaly protivenství, ba někdy i hrubost. Jeden starší presbyter, kurátor, rozuměl mladému horliteli…, ale oba nestačili na to, aby rozsvítili v hlavách a srdcích lidí, žijících v tradicích ještě mnohem dozadu.
Jak muselo býti kazateli, jenž okusil společenství bratří s příchutí a vůní první doby apoštolské ve vysoké kultuře porýnských veleměst a „reformovaného Jeruzaléma“ El-berfeldu a nyní přišel do země velmi vyprahlé? Jak jemu bylo, když po dvou letech prvního manželství odešla jemu manželka, jeho klenot po Bohu nejmilejší, jak píše Komenský. Dcera jemného Nizozemská, andělská duše, pilně se učící řeči lidu, s nímž chtěla splynouti. Věnovala se ženě nemocné černými neštovicemi – a zhynula náhle jako podťatá chryzantéma. Kazatel ztratil jedinou duši a zůstal sám se svou malou dceruškou, v jejíž očích žila zesnulá matka. Prvorozený bratříček musil pro svou útlost následovati matičku v lůno země za tichou vesnicí… Opuštěný kazatel se vrhl do usilovné práce jednak katechetické, jednak literární. (Almanach JJ 1921)
1870
Umírá zakladatel židlochovického cukrovaru Florentin Robert a řízení podniku se ujímá syn Julius, který změnil způsob pěstování cukrovky. Začal důkladnými melioracemi, vyrovnával terén, tvořil kanály, aby zabránil pravidelným záplavám. (Výhon, Baltus, str. 91)
1871
Velká úroda ovoce a vína. (Sol.)
1872 Objevují se první šicí stroje (Z Vídně).
18. května odjel Emil Holub na 1. cestu do jižní Afriky.
Mokrý rok, kromě hrušek žádné ovoce, bylo moc myší. (Sol.)
1873 Zákon o myslivosti na Moravě.
Z jara velká zima, na Jiřího vše pomrzlo, slabá úroda obilí, ovoce i vína. (Sol.)
1873
Farář Šebesta s chotí zdědil jistý majetek, ten použil k zakoupení domu v Hustopečích na Panské ulici 121, byla zřízena modlitebna a kazatelská stanice. Vybavením a finanční podporou pomohl bratr Ferdinand Císař, farář kloboucký a jeho sbor. Farní příbytek v Nikolčicích byl velmi vlhký a zdraví škodlivý. Nikolčický sbor nechtěl přistoupit k opravě, ač mu farář Šebesta k opravě prostředky nabízel.
15. dubna 1873 byly Židlochovice císařem povýšeny na město.
Poslední velká epidemie pravých neštovic v Čechách, při níž zemřelo kolem 43.000 lidí.
1874
Do Vánoc nemrzlo, začalo až po nich. Celkem běžný rok. (Sol)
Ukončení provozu koňky v Brně – první koňské tramvaje na území Česka.
1875
Byla dlouhá zima, selo se až v dubnu, takže obilí bylo špatné, ale brambor se urodilo hodně. (Sol.)
T.r. se narodil František Bedřich. Bydlel na č. 85. Vyučil se ve Vídni u firmy vyrábějící kočáry, bryčky a jiná lepší vozidla. Je o něm psáno v NČ II, str. 127.
Také popisuje: „Jaký byl rok 1900“ v NČ II na straně 7.
Kniha je z rodinného archivu D. Otřísalové č. 200. Je uložena v archivu Jos. Černého.
1876
4. červen zahájen provoz 2. koňské tramvaje v Brně.
Starostou obce Jan Vahala č. 65, byla mu pronajata honitba od obce Nikolčic za roční obnos 5 zlatých.
Založena cihelna.
1. října byla zprovozněna železniční stanice Šakvice.
8. října se v Nik. narodila Kateřina Skoumalová, budoucí porodní bába; pomohla na svět až sedmi stovkám dětí z Nikolčic. Zemřela 13. dubna 1945.
V Kobylí byl při kopání sklepa objeven mamutí kel, byl předán zemskému muzeu v Brně.
Katolickým farářem P. Jan Kyjánek.
1877
Byla mírná zima, selo se už v únoru, pak ale přišly silné mrazy, tak se pokračovalo až do března. V květnu silný mráz, vše pomrzlo, pak často pršelo, bylo dost jeteliny i pšenice. Ječmen vymrzl do kořínků a byl slabý, oves prostřední, kukuřice velmi pěkná, dost fazole. Po žních sucho až do 20. listopadu, brambory malé a zvadlé, hrozny černé a malá úroda. (Sol.)
Farář Šebesta se stal reformovaným katechetou na středních školách brněnských, kam 2 x týdně dojížděl, což bylo pro vzdálenost od dráhy velmi obtížné.
Dřevěná kostra „presu“ se železným šroubem z r. 1877 je popsána v NČ I na str. 30 ve sklepě p. Bedřicha č. 64.
1878
20. února pršelo a hřmělo, celý březen a půl dubna mrzlo, přesto byla dobrá úroda všeho ovoce, obilí, vína, ale hrozny byly hodně nahnilé a brambory žádné. (Sol.)
Změnila se obecní samospráva, stanoveny třídy: v 1. třídě domkaři, ve 2. čtvrtláníci, ve 3. pololáníci. Byl volen obecní výbor. 1. starostou byl Josef Helma z č. 20 a radním Václav Nečas z č. 6. Další starostové: Bartoloměj Zelený (24 roků), Martin Stejskal (18 roků). (Sol.)
Rok 1878 způsobil v celém státě rakouském mnoho rozruchu, hrozila bouře válečná. Rusko vedlo vítěznou válku s Tureckem, Rakousko zůstalo neutrální, ale obsadilo vojensky jižní hranice státu. Po skončení války si rakouská diplomacie činila nároky na državu Turecka – Bosnu a Hercegovinu, kterouž také rakouské vojsko ihned okupovalo. Živly opoziční (mohamedáni) pozdvihly odboj proti nové vládě, ale byly vbrzku krvavě potřeny. Rakouská armáda tu ztratila 10.000 mužů vojska. Z naší obce byli účastní okupace Bosny a H. vojíni pěšího pluku č. 99 ze Znojma. Byli účastní i bojů s povstalci a zkusili dost zlého, uměli pak vypravovat o houževnatém odporu vzbouřenců, mužích i ženách, které zvláště se vyznamenávali hrdinnou odvahou. Ti naši vojíni poznali hodně případů vzteklé odvety Turků, svou mstu vylívali si zpravidla na zajatcích; nejvšednějším činem pomsty bylo uřezání uší a nosu. Jednotlivec se nesměl odloučiti od hloučku, byl-li dopaden, byla to jistá smrt ze strany sveřepých revolucionářů. Poslední Bosňák byl Václav Němeček v r. 1886-87. Pak nastaly v Bosně a Hercegovině klidné poměry tak, že pluk č. 99 byl z B. a H. odvolán. V r. 1908 byla Bosna a Hercegovina definitivně přivtělena k říši Rakousko-Uherské. (zčásti inf. V. Němeček) (Z pamětní knihy obce 3)
1879
Celý březen, duben a květen ustavičně pršelo, částečně i v červnu a bylo celkem chladno, od srpna až do poloviny října bylo teplo. (Sol)
3. dubna 1879 při návštěvě hodonínského panství zavítal na Kobylsko na císařský hon sám císař František Josef I. a jeho choť Alžběta (Elisabeth, zvaná v rodném Bavorsku Sissi) spolu s 34 šlechtici a šlechtičnami. Štvanice se zúčastnila obě veličenstva, v plném počtu pronásledovala laňku na Ostrůvek a prohlásila, že se jí kobylské okolí líbí.
Na Havla 16. října začal padat sníh a byla velká zima a silný vítr, právě když začalo vinobraní. Před Vánocemi byly kruté mrazy, až mínus 28 stupňů.
19. října o půl osmé večer shořela Janu Matýškovi vedle Brychty stodola plná obilí. (Sol.)
1880
V lednu, únoru i v březnu byla velká zima, sucho až do 15. dubna, jaro i léto celkem suché, v srpnu začalo pršet, že promoklo obilí v mandelech. V obci se velmi rozšířily černé neštovice (zima 1880-81). V lednu koupila obec hospodu s půllánem č. 79 od manželů Matěje a Mariany Ševčíkových v té době nezvěstných, prostřednictvím kurátora Josefa Zlocha ze Židlochovic, za 19.250 zlatých. Pozemky patřící k půllánu byly ve veřejné dražbě rozprodány občanům. (Sol.)
10. a 11. června byl císař František Josef I. v Brně.
Září teplé a říjen chladný. V říjnu 1880 se odstěhoval farář Šebesta do Hustopečí, měl střídavé kázání v Hustopečích a v Nikolčicích až do 1. dubna 1881.
Listopad i prosinec teplý a pršelo, bylo tak až do Tří králů. (Sol.)
V obci proběhly volby do obecního zastupitelstva.
Jarolím Nečas převzal honitbu jako podnájemník (nájemníkem byla c.k. lesní správa) za 750 zlatých ročně.
Vzniklo hnutí Cyrilská jednota kvůli reformě církevní hudby. Chtělo hudbě provozované v chrámech navrátit duchovní poslání. První Cyrilská jednota na Moravě byla ustavena v Hodoníně 1880.
1881
Začátkem, kdy byla honitba převzata jako podnájem od
Státních lesů Židlochovice, byla dělena na Spodky a Pod horou.
Zpočátku byli jen 3 členové, Nečas Jarolim, Vahala Jan (na staré škole) a
Bartoněk František (na cihelně), jak se tehdá říkalo. Jelikož Bartoněk Fr. měl
tehdá asi 8 dětí, nechal mu Nečas Jarolim na 1 rok část honitby pod Horou za 2
vědra vína od presu. Tehdy stál 1 litr sladkého vína 6-7 krejcarů. Bartoněk to s radostí
dal, neboť měl pod Horou 2 a 1/4 měřice vinohradů a nádob měl málo.
Hony se pořádaly na spodkách jednou za měsíc, a to vždy v jiné trati a jen
ploužením. Kruhové hony se neznaly. Srnčí zvěř se tehdá střílela brokem. Na
spodní trati se střílelo tehdá 150-190 zajíců ročně, kromě čekaných, jak tou
dobou se to hojně provádělo. Tehdy se za zajíce počítalo 70-80 krejcarů.
Koroptví bylo tolik, že o odstřel jich nikdo moc nestál a když, tak si je
střelec mohl při honech, co si střelil, ponechat. (Myslivecká společnost,
ukázka z kroniky)
Od Tří králů začalo mrznout a padal sníh až do konce března, pak bylo teplo do června. Od 8. do 13. června bylo tak zima, že se chodilo v kožichu. V říjnu začalo foukat a bylo zima a po 30. říjnu bylo jako o Vánocích. Ten rok byla velmi slabá úroda.
T.r. byly vydány nové mapy a archy a proběhlo sčítání lidu.
Kniha vydaná ke stoleté jubilejní památce tolerančního patentu císaře Josefa II. ze dne 18. října 1781. Kniha vyšla ve Vídni 13. října 1881, je z rodinného archivu Jaroslav Otřísala z č. 200.
Jan Malý, Josef Vintrlík a František Havlín zabili Martina Bedřicha o jedné hodině v noci a hodili ho pod most u obecního hostince.
25. června byla zakládána nová gruntovní kniha za přítomnosti okres. hejtmana a komise, která bydlela u Helmů č. 26. (Sol.)
NČ I, str. 30 popisuje kompletní lis z r. 1881, vlastnil jej p. Konečný z č. 49.
1882
V tom roce nebyla žádná zima ani sníh.
2. února 1882 byl v Hustopečích uznán samostatný evangelický sbor. V Hustopečích se nekázalo evangelium od r. 1621, kdy musil odejíti německý kazatel. Město samo bylo poněmčeno rakouskými osazenci za dob Přemysla Otakara II.
19. února byl v Hustopečích zvolen 1. farářem Fr. Šebesta.
V únoru se ve veřejné dražbě prodávaly pozemky patřící půllánu č. 79 (hospoda koupena, pro přestavbu školy).
13. 3. 1882 byl 70 hlasy zvolen Josef Kučera farářem, volbu řídil senior Nešpor.
21. března byla bouřka, hřmělo a blýskalo se. Dva lidi byli bleskem zabiti: jeden muž v Šakvicích a žena Pelegrinová v Křepicích; druhá byla omráčena. Začátkem dubna začaly mrazy. Na Velikonoce padal sníh a mrzlo, v květnu bylo pořád zima a sucho. Když začaly žně, začalo pršet nejdříve ob den, pak každý den. Ten rok byla velmi slabá úroda.
Rok 1882 se stal důležitým mezníkem v existenci školy. Obec prodává školní domek soukromému hospodáři a adaptuje zemanskou hospodu č. 79. Starostou byl zvolen Jan Smejkal, radními Fr. Stejskal a Fr. Lízal, výboři Martin Bedřich, Martin Broskva a Martin Pulhandl. (Sol.)
5. června se začala stavět škola, dokončena byla 12. září 1882, vysvěcena byla 24. září Karlem Beránkem, děkanem židlochovickým. Stavitelem byl Šterc ze Šlapanic. Výlohy 12.000 na stavbu nesla obec sama. Škola byla zvýšena na patro. Za účasti c.k. okresního školdozorce Antonína Macháče se stal místní učitel Ján Prochazka nadučitelem. Budova je jádrem dnešního školního komplexu. V učitelském bytě jsou zachovány původní klenby. (NČ II, str. 112) (Kronika obecné školy 1869-1914, str. 5)
Žerotínky se daly z poloviny do pachtu (už se nepáslo). (Sol.)
Do t.r. byl starostou Antonín Helma, 1882-1900 Martin Stejskal.
Honitba. Starostou Martin Stejskal z č. 4. Zájemcem o honitbu byl Jarolím Nečas z č. 66. Nájemcem byla c.k. lesní správa v Židlochovicích a J. Nečas se stal podnájemníkem. Lesmistrem byl rada Ambrož.
V Divákách založila vdova po zámeckém lékaři a správci velkostatku p. Terezie Sengová dobročinný ústav s názvem Mariánská ochranovna. (Kloboucko, str. 191)
8. prosince 1882 se ujal evangelické kazatelské činnosti v Nikolčicích farář Viktor Opočenský ze Vsetína. Ještě t.r. byl v místě evang. modlitebny postaven kostel. (Kučera) (?)
1883
1. února se začalo učit v nové škole, z České Votice přišla uč. Klementina Preisová (odešla 1900). Uč. Jan Procházka zastává funkci nadučitele.
NČ I, str. 22: Nejstarší škola obce byla ve stavení č. 129 pod kostelem. Bývala to škola jednotřídní. Na levé straně bývala třída, na pravé straně byt učitelův. (Stodolu přistavěl občan Jan Vahala, který budovu r. 1883 koupil.)
V letních měsících škola obci vyhovovala, poněvadž do ní chodilo málo dětí. Těsnost této učírny pociťována byla vždy až v zimě, kdy mládež přece chodila do školy. V roce 1883, kdy zákony školní svou přísností zaplašovaly liknavost vůči škole, koupili občané zemanskou hospodu a přeměnili ji na školu dvoutřídní. Ve vyučování nastal utěšený převrat. Do roku 1905 vzrostl počet tak, že bylo nutno zříditi třídu třetí. Tato třída zřízena byla v levém křídle přízemí. Stará klenba byla odstraněna a nahrazena traverzami… (NČ I, str. 22)
6. června přišel liják a kroupy a při tom se utopil dvanáctiletý syn Tomáše Rabovského, který byl podruhem u Jana Nečase č. 142 na Majerách. Chtěl za stodolou Řehoře Nečase přeskočit zmolu a voda jej vzala a našli ho až u Černého mostu. (Sol.)
12. srpna musela Marie Klobásová, dcera Josefa Klobásy, donést na hřbitov své dítě, které tajně porodila a nechala umřít; byla odsouzena na 4 roky do věznice ve Valašském Meziříčí, kde za dva roky zemřela. (Sol.)
Od r. 1883 působí v naší obci kazatel Viktor Opočenský (1863-1919), Narodil se ve Vsetíně, studoval v Těšíně, Vídni, Edinburgu a Basileji. Za jeho působení se začalo s přístavbou nové fary. Byl dlouholetým členem c. k. školní rady v Hustopečích. (NČ II. str. 17)
1884
Celkem teplá zima a jaro, i když v březnu padal sníh a v dubnu mrzlo; květen a červen byl studený, malá úroda. (Sol.)
S velkým přičiněním Viktora Opočenského byla postavena fara a r. 1902 věž kostela.
1885
Leden byl mírný a bez sněhu, v únoru mrzlo, ale celý rok byl teplý.
Velké sucho. 4. července byla průtrž mračen, která způsobila velké škody. (Židlochovský okres, Augustin Kratochvíl, str. 204)
12. srpna byla volba do obecního zastupitelstva podle tříd a byl zvýšen počet zastupitelů z 12 na 18. Starostou byl zvolen Martin Stejskal. Počet členů zastupitelstva se zvýšil na 18. (Sol)
V Boleradicích (Polehradicích) byl ustanoven pěvecký spolek Cyrilská jednota, jejím sbormistrem byl farář Toufar, funkci sbormistra o jedenáct let později převzal učitel Hladký. Kromě zpěvu tento spolek rozvíjel aktivitu ochotnického divadla. Podle toho trendu r. 1904 ustanovil v Nikolčicích Cyrilskou jednotu uč. František Císař. Jeho pokračovatelem byl uč. Fr. Kloupar.
1886
1. března mrzlo tak, že pamětníci něco takového nepamatují; trvalo to několik dní. Květen byl suchý, červen chladný, září suché a listopad také, že se nedalo sít. (Sol.)
1887
Celkem chladná zima a jaro, červen studený a slabá úroda. Líčil se katolický kostel a zdobila báň. Ludvík Klobása koupil dům č. 47 od Jana Havlíčka.
1888
4. června byla projednávána stavba sinice v Křepicích. Předsedou byl cestmistr, ve výboru byli: Růžička z Němčic, Urbánek z Křepic, od nás Martin Stejskal, Antonín Pospíšil z č. 58, Fr. Lítal z č. 34, Antonín Helma z č. 20, Josef Otřísal z č. 86, Fr. Stejskal z č. 30. (Sol.)
25. července volba obecního zastupitelstva; starostou byl opět zvolen Martin Stejskal.
2. srpna padaly kroupy.
1. září se začala stavět silnice, v listopadu a prosinci se vyrovnávalo a naváželo v dědině, kvůli tomu musela být zasypána studna před domem Fr. Nečase z č. 22 a naváželo se ze dvora Josefa Svobody z č. 46, Josefa Stejskala, Antonína Helmy, Josefa Růži z č. 19 a Fr. Kučery z č. 42. (Sol.)
1889
V Nikolčicích byl založen hasičský sbor podobně jako v Moutnici. Např. v Němčicích a Nosislavi 1899, v Křepicích vznikl až v r. 1904, v Hrušovanech až 1907. Byli jsme součástí župy č. 26 okresu hustopečského, která se však později pro značnou rozlehlost, a tím ztíženou komunikaci, rozdělila na župy dvě. (Josef Černý, 100 let hasičského sboru Křepice)
1890-1891 nejkrutější zima za celé století. K tomu se přidala epidemie záškrtu a spály. (Arnošt Špánek, Telnický zpravodaj, 2020/3)
1890
Leden a únor bez sněhu.
28. února se vyměřovala silnice ze Šitbořic k nám, protokol se pořizoval v hostinci u Strouhala (později Valův) za přítomnosti zástupce silničního výboru klobouckého, kterým byl ředitel martinického statku, dále radního Růžičky z Němčic, Kučery z Bošovic, zástupců z Borkovan a Hostěrádek a výboru naší obce.
17. dubna byla asenda (vojenský odvod); ze 17 jich odvedli 14: F. Bedřich z č. 68, F. Hlaváček z č. 78, Josef Helma z č. 80, F. Kozák z č. 40, Jan Šimoník z Nového Dvora, Václav Otřísal, Josef Stejskal, Jan Vahala, Josef Strouhal, Jan Haňka, Karel Růža, Karel Konečný, Matýšek z Miroslavi a Martin Bedřich.
14. června bylo biřmování za přítomnosti biskupa Bauera z Brna, naproti až na hraničky mu jeli mládenci na koních.
31. prosince začalo sčítání lidí. (Sol.)
1891
1. ledna pokračovalo sčítání lidu a byla velká zima. Komise: Antonín Helma z č. 20, Martin Broskva z č. 9, Martin Stejskal z č. 4, Fr. Strouhal z č. 30, Fr. Lízal z č. 34.
3. června se odstěhoval katolický farář Josef Kučera do Štěpánova. Po něm nastoupil P. Alois Koudelka (1861-1942). Je o něm psáno v NČ II, str. 8.
Ve vsi byl ustanoven sbor dobrovolných hasičů (Břeclavsko, 522).
5. srpna byla volba obecního zastupitelstva, starostou byl zvolen Martin Stejskal, prvním radním Fr. Strouhal, druhým radním Fr. Lízal.
1. listopadu byl odevzdán opravený hřbitov mistrem Hermanem ze Židlochovic.
Leden až duben zima, květen už byl teplý, v červnu pořád pršelo, že porostlo obilí. (Sol.)
1892
Na Nový rok bylo teplo jako v létě.
1. března byla zvolena nová školní rada: předseda Fr. Strouhal, místopředseda Jan Rabovský, členové: Fr. Bedřich, Martin Stejskal a Jan Bartoněk. (Sol.)
4. dubna se srovnával Michálkův kopeček obecní robotou.
23. dubna volba školní komise. Zvolen Martin Broskva, František Lízal z č. 34, František Strouhal z č. 30.
1. května ponejprv bily hodiny na věži kostela, které pořídil za 1000 zlatých Martin Broskva z č. 8. (Sol.)
(Židlochovský okres, Aug. Kratochvíl, str. 201)
13. května se začalo vozit kamení z kurdějovského kopce (Hádů) na silnici k Šitbořicím. Platilo se 8 zlatých za fůru. Stavbu řídil mistr Jan Krejčí z Blučiny.
14. května volba místní školní rady. Předseda Antonín Helma z č. 20, místopředseda František Lízal z č. 34. (Sol.)
Antonín Coufalík se narodil 3. června 1871 v Kovalovicích u Kojetína. Učitelský ústav studoval 1886–1891 v Brně, již r. 1891 učitel v Ivančicích, od 1892 v Křepicích a Nikolčicích, kde učil osm let a založil čtenářský spolek. Od 1. září 1900 učil do 1903 v Boleradicích a byl ve zdejší Farní cyrilské jednotě jednatelem. Rozšiřoval si své v budoucnu značné znalosti botaniky i svou sbírku zkamenělin a nerostů, zajímal se o včelařství (později včelařem). Rekreačně hrával na violoncello. Coufalík byl však i vynálezcem; v Křepicích sestrojil samočinný injektor pro parní kotel a nazval jej infusor a autografický lis, zvaný chiliograf. Oba stroje byly patentovány v Rakousku-Uhersku, infusor i v USA. I v Boleradicích byl činný, nechal si patentovat linkovací a kopírovací přístroj parallelostat. Vyráběl ho spolu se zdejším stolařem a o stroj byl velký zájem. Coufalík se zřejmě neoženil, více je známo jen o mladší sestře Marii, ta zahynula během bojů o Židlochovice v dubnu 1945, usmrtil ji střep z bomby.
Z tohoto roku máme v archivu knihu Josefa Černého s názvem „Chléb života“.
1893
Zima byla bez sněhu a velké mrazy byly i v dubnu. V květnu nepršelo a bylo chladno, i v dalších měsících málo pršelo, obilí se urodilo polovina, nebyla žádná tráva a celkem byla bída.
17. dubna prodával žid David Bomdy vše, co měl doma a nechtěl brát s sebou při stěhování do Vídně. Bydlel na č. 26 Martina Pulhandla. Do obce přišel v r. 1863, zde se mu narodily 3 děti, které tu chodily do školy. (Sol.)
1894
Začíná jezdit lokálka Šakvice – Hustopeče.
Nadučitel Jan Procházka odchází na svou žádost na odpočinek a koncem srpna se odstěhoval. Bylo mu 70 let a působil v Nykolčicích 46 a vůbec 54 let.
23. června se provedla volba učitele do místní školy. Bylo přihlášeno šest kandidátů.
1. července byl c.k. zemskou školní radou a obecní radou potvrzen učitel František Císař, který byl správcem jednotřídní školy ve Velkých Hostěrádkách, současně s podučitelkou Klementinou Preisovou (do r. 1900).
Nastoupil svou službu 31. srpna 1894. Byl uvítán celou místní školní radou a obecním zastupitelstvem, jakož i školní mládeží.
Narodil se r. 1863 v královském městě Písku v Čechách. Vychodil národní školu a vyšší školu reální, kde r. 1880 maturoval. Potom navštěvoval IV. ročník Ústavu ku vzdělání učitelů v Brně a podrobiv se zkoušce dospělosti, ustanoven byl za provizorního podučitele do Rajhradu. V téže hodnosti působil na obecných školách v Polehradicích i v Uherčicích. Po roce byl definitivně ustanoven c.k. zemskou radou učitelem na jednotřídní škole ve Velkých Hostěrádkách. Po 4 letech se přestěhoval jako nadučitel do Nykolčic.
22. července hořel dům č.1 Františka Dosoudila, stodola Jana Zeleného a Antonína Nečase z č. 83. (Sol.)
27. října byla volba obecního zastupitelstva; starostou byl zvolen Martin Stejskal. Zachovala se nájemní smlouva na honitbu s datem tohoto roku.
1895
Začala jezdit lokálka z Hrušovan u Brna do Židlochovic.
Bylo velice mnoho sněhu a držel se do dubna, sít se začalo až v polovině dubna, jařiny byly moc špatné – samá ovsice, celý rok byl suchý, i podzimní práce se dělaly za sucha, teprve v říjnu se mohlo set do vláhy. Vinobraní začalo po 11. říjnu, ale hrozny byly od úrody zvadlé, suché a nedozrálé. Jedině kdo stříkal modrou skalicí, měl úrodu pěknou, ale těch bylo málo.
20. února zemřel arcivévoda Albrecht, majitel židlochovického panství.
15. května byla volba školní rady: předseda Antonín Helma, místopředseda Fr. Lízal, členové Martin Stejskal, Martin Broskva, Fr. Strouhal. (Sol.)
14. července se oběsila ve stodole Františka Losová, vdova po Janu Losovi z č. 85, dcera Matěje Duba. První muž byl František Helma, po němž zdědila dům, druhý muž byl Losa z Křepic. Údajně moc pila a s nikým se nesnášela.
1. září v 7 hodin ráno se zadusil a uhořel Jakub Bílek ve své chaloupce naproti jatkům. Když dával vytrhanou fazulu s luskama na hambálky, chytla střecha a on se udusil a v ohni skoro upekl. Nebylo zjištěno, jak se to stalo. (Sol.)
12. listopadu se ujímal v Židlochovicích arcivévoda Bedřich svého zděděného panství. Z naší obce byli přítomni Martin Stejskal, František Lízal a František Strouhal. (Sol.)
1896
V lednu a únoru bylo krásné počasí, od konce února až do konce dubna sníh a mráz, na Velikonoce (6. dubna) zvlášť velký mráz, v květnu zima a deště. I léto bylo celkem chladné a deštivé, celý podzim rovněž. Úroda slabá, obilí napůl shnilé.
26. ledna byla v dolní hospodě u Strouhala beseda u příležitosti toho, že žid Icik dostal Palmu vítězství, o čemž psaly i Slovanské listy hustopečské. (Sol.)
Zemřel farář František Šebesta. (1. 7. 1972 přišla do Nikolčic v pořadí 14. kazatelka čsbr. církve evangelické, vikářka Miriam Doležalová, vnučka našeho 1. kazatele Fr. Šebesty. Zemřela 17. 2. 2016 ve věku 85 let v Pardubicích).
C.k. okresní školní rada: předseda: Ferdinand Peer, c.k. okr. Hejtman, členové – zástupci poplatníků:
Schleimayer, obchodník v Hustopečích
J. Robert, majitel cukrovaru v Židlochovicích
P. Heřmanský, statkář ve Velkých Hostěrádkách
Dr. Beer, advokát v Hustopečích
Zástupci náboženství
P. Fr. Tesařík, děkan a farář v Židlochovicích
Fr. Šebesta, farář ev. helv. v Hustopečích
Jakob Redlich, obchodník v Hustopečích
Znalci stavu učitelského
J. Schiller, ředitel reálky v Hustopečích
Ant. Schenk, řídicí učitel v Blučině
C.k. okr. školní dozorci
Jos. Maarschalll,,c.k. professor v Brně
Fr. Krček, c.k. cvičný učitel v Brně
Po odchodu c.k. okr. hejtmana Ferdinanda Peera na nové své místo do Mor. Třebové koncem února 1896 jmenován správcem c.k. okr. hejtmanství, a tím i předsedou c.k. okr. školní rady c.k. místodržitel sekretář Hugo Pulpan.
1897
Leden mírný, sníh do 25. ledna, pěkně bylo i v únoru až dubnu, jarní práce se dělala dobře. V noci z 19. na 20. března přišla strašná bouřka s krupobitím. Duben a květen velice deštivý, i zbytek roku. Úroda slabá, obilí opět prorostlo.
24. února prodával okresní hejtman dům č. 19 se čtvrtlánem (Šidoňky) Šitbořická trať, 2 % Křepická trať, Novodvorská trať, 2 Padělky, Hlínky, Louka a Dílce) Josefa Stejskala. (Sol.)
20. dubna byla v obci komise na zjištění škod způsobených přemnožením myší. V komisi byl adjunkt od berního úřadu Martin Stejskal, Fr. Strouhal, Fr. Lízal, Jan Stejskal z č. 7, Fr. Bedřich z č. 68. Nejvíce byl podryt rešpajs s jetelem na Šitbořické trati a ozimy na Novodvorské trati.
13. května se oběsil Jan Pulhandl, protože se nesměl oženit podle svého přání.
14. května se oběsil pastýřský pacholek Holoubka (údajně to byl jeho bratr sirotek narozený v Praze). Chtěl zkusit, jak to vypadá, když se někdo věší. Po nakrmení a napojení býků si stoupl na štrajcpán, uvázal si provaz na smyčku, přitom mu ujely nohy a on se oběsil doopravdy.
16. srpna mašírovali přes obec vojáci 81. a 99. pěšího pluku a jedné baterie dělostřelectva z Brna a dragouni od 6. pluku také z Brna. U nás nocoval 81. pluk; 99. a dragouni v Boleradicích a dělostřelectvo v Nových Dvorech. (Sol.)
17. října vyhořela stodola s nevymláceným obilím Martinu Bádrovi.
24. října se zavěšovaly zvony na věž katolického kostela; byla to veliká sláva a nádhera, zvon pověsil kanovník z Újezda. Ten den vyhořela stodola Karlovi Konečnému; měl v ní napůl vymlácené obilí, mlátičku, fukar a sečkovici a nedávno si to nechal pojistit.
20. listopadu byla volba obecního zastupitelstva, starostou byl opět zvolen Martin Stejskal.
19. prosince vyhořel Tomášovi Rabovskému chlév. V neděli 24. před polednem jeho manželka Marie vyvážela pozůstatky po požáru, položila si desku na zeď vyhořelého chléva a druhým koncem na protější břeh. Břeh se utrhl a spadl na desku, kterou přelomil a ona spadla i s ním na zem, hlavou na kámen a byla na místě mrtvá… Pohřeb měla 2. ledna.
Protože žně byly deštivé jako loni a obilí znovu prorostlo, vyslala obec k okresnímu hejtmanovi Půlpánovi prosit o pomoc poselstvo ve složení Ant. Helma, Fr. Lízal a nadučitel Císař. Na ukázku vzali pár klasů od každého druhu obilí a výmluvná řeč F. Císaře pomohla ke slibu pomoci. (Sol.)
1898
10. března byl založen čtenářský spolek.
23. května se oběsil Tomáš Rabovský.
22. června dostali postižení občané státní podporu za prorostlé obilí, celkem 47 hospodářů po 6 zlatých.
1. července měla školní mládež besídku pod vedením učitele Císaře.
9. září hořelo u Josefa Růži na č. 19, potom vyhořel i Fr. Dub na č. 20. Říkalo se, že požár byl asi úmyslně založen.
20. září prodal Fr. Nečas dům č. 6 s půllánem Fr. Otřísalovi.
2. prosince se slavilo 50leté jubileum císaře pána.
V 8 hodin byly služby boží v obou kostelech, katolický farář Koudelka a evangelický farář Viktor Opočenský. Odtud se šlo ke starostovi Stejskalovi, který rozdal medaile, při hudbě s vojáky se pak všichni přesunuli do hostince, kde společně strávili celý den. (Sol.)
1899
V soudních spisech bývalých okres. soudů 1850-1949 jsou zaznamenány civilní agendy o řešených případech, někdy oslovil soud jako první starosta obce, když si rodina nevěděla rady s opilcem. Jako např. starosta Martin Stejskal v září 1899: U nás v Nikolčicích bydlí J. H., majitel 1/2lánu č. …, ten je tak pití oddán, že téměř z toho jako blbý vypadá a následkem toho H. nepracuje, takže celé hospodářství jeho hyne, tak nemá porád nic pooraného a všecky jeho pozemky leží ladem. Jaké dluhy J. H. má, to nevím, ale to je mně známo, že proti němu co chvíle se exekuce vedou, následkem toho J. H. neustále do dluhů padá a je obava, že i se svou rodinou úplně na mizinu přijde. On má tři děti, a sice dceru Marii asi 20 roků starou, Terezii asi 12 roků a Františku asi 6 roků starou. V zájmu J. H. a jeho rodiny prosím, aby J. H. pro marnotratnost pod opatrovnictví dán byl. (L10/1899) (Vlastivědný časopis, 2012, str. 74)
