Po zpracování dostupných informací od středověku podnes do celku pojmenovaného
„Historie Nikolčic v datech a souvislostech“
získáváme možnost pohledu na místní historii z různých úhlů.
Ze středověku jsou jen dílčí informace o panství a šlechtě, která obec vlastnila. O obyvatelích se dovídáme nepřímo a můžeme si tvořit obecnou představu o jejich životě. To záleželo na panstvu a jeho pravidlech, která určovalo. A ta byla většinou pro lidi těžko přijatelná.
Uvedu říši Habsburků, jež sahala v letech 1576-1612 od Rýna až do dnešního Rumunska, bývalého Sedmihradska a od Severního moře k moři Středozemnímu.
V té době narůstaly mnohé nespokojenosti obyvatel. Zvláště pak za panování Ferdinanda I. (1526-1564), jenž tvrdě uplatňoval římsko-katolický klerikalismus, a tím potlačoval náboženskou svobodu. Po něm následoval Maxmilián II. (1565-1575) a konečně Rudolf II. (1576-1612).
Nikolčice a jejich obyvatelé byli malinkým zrnkem písku v soukolí dějin.
Když se psal rok 1605, začali se proti Habsburkům bouřit šlechtici – „vůdcové lidu“. Toho roku bylo Bočkajovo povstání v Sedmihradsku, kde byl náboženský i hospodářský útisk nejsilnější.
Bočkaj nabídl moravské šlechtě, resp. Karlu staršímu z Žerotína, vůdci nekatolických stavů moravských, spojenectví proti Habsburkům. Ale Karel st. z Žerotína chtěl zůstat věrný císaři, a proto spolupráci odmítl. Bočkaj se spojil s Uhry. Pozval si na pomoc Tatary (z Osmanské říše) a začal se za odmítnutí mstít loupeživými nájezdy, hlavně na Moravě.
(Josef Hložek, Cyklus přednášek 1/98)
Tehdy bylo nejvíc postiženo Hustopečsko.
Dne 6. dubna 1605 za Bočkajova vpádu byl u nás proboden krejčí Christl (z domu Habánů) a jeho dům vykraden. (Sol.)
29. června byli Sedmihradští u Kurdějova. Divoké hordy v období kolem 17. července 1605 vypálily Kobylí, Bořetice, Kurdějov, Diváky, Šakvice. I jiné obce byly jimi navštíveny, ale chybí o tom zprávy. Bočkajovci odvedli s sebou mnoho lidí, které prodali Turkům do otroctví. (NČ II, str. 35)
V tu dobu vojska knížete Bočkaje přepadla Diváky. Zpustošila je, kostel vypálila a mnoho obyvatel povraždila. Napadla i Hustopeče, ale tam Bočkaje odrazili.
17. července 1605 trpěli od bočkajovců kobylští novokřtěnci. Jsou záznamy o tom, jak bočkajovci řádili, ale to nestačilo.
11. října byla ves vypálena císařským vojskem generála Dampiéra. Je znát hospodářský úpadek, a to jsme byli těsně před českým povstáním, a zvláště krutá byla doba během třicetileté války.
R. 1613 kupuje židlochovické panství a s ním i Nikolčice Jan Diviš ze Žerotína. 1616 umírá. Nezanechal potomka, proto příbuzní prodali celé židlochovické panství katolickému pánu Adamovi z Valdštejna, drží jej až do r. 1638.
1618 se odehrálo stavovské povstání v Čechách a 1619 dorazilo i na Moravu.
Třicetiletá válka byla 1618-1648.
Nikolčice měly před bitvou na Bílé hoře 72 domů a 620 obyvatel, z toho 500 místních a 120 novokřtěnců (Habánů) a 2 024 mír polí, 954 mír vinic a zahrad, které vlastnily.
Na konci prosince 1618 překročil u Mikulova císařský generál Henry Duval Dampierre hranice a vpadl na Moravu. Vojáci začali přepadat vsi a města, drancovat a brát, co jen šlo. U nás vyrabovali Dampierrovi vojáci habánský dvůr. (Sol.) Stejně se ovšem chovali i vojáci moravských stavů vedení Ladislavem Velenem ze Žerotína a Fridrichem z Tiefenbachu. A to proto, aby co nejvíce znemožnili císařským žoldnéřům zásobování. 18. a 24. září 1619 byly císařským vojskem vypleněny Dambořice, Uherčice a Nikolčice. V Nikolčicích odehnali vojáci všechen hovězí dobytek.
18. října – zchudlý novokřtěnský dvůr byl znovu vypleněn (stejně jako předtím už dvakrát) 300 Uhry, všechen skrovný majetek byl pobrán.
8. listopadu 1620 se odehrála bitva na Bílé hoře, kdy české stavy prohrály a český král Fridrich Falcký z Prahy ujel. Vítězná císařská vojska se rozletěla po Čechách a rabovala. Na zimu přešli na Moravu, a tam také páchali ukrutnosti.
4. ledna 1621 u Velkých Němčic porazili Uhři císařské vojsko, které vtrhlo na Moravu. V. Němčice lehly popelem.
28. ledna 1621 Buquoyovi vojáci zpustošili u nás dům Habánů. (Sol.) (Karel Bonaventura, hrabě Buquoy, byl velitelem císařských vojsk na počátku třicetileté války. Wikipedie)
Novokřtěnský dům byl úplně vyrabován (kůže, sůl, sádlo, vlna, měděné nádobí) a všechno odvezeno. (A. J. F. Zieglschmidt: Die Alteste Chronik der Hutterischen Bruder. New York 1943- informace z archivu Josefa Černého.)
Velké Němčice byly zpustošeny Bethlenem.(Gabriel Bethlen byl jeden z vůdců protihabsburského povstání, NČ I, str. 17).
Nájezdy bethlenových z Uher trpěl náš region až do počátku roku 1622, než byl 7. ledna na zámku v Mikulově uzavřen mír.
Ale i přes uzavřený mír zůstávala dále císařská armáda v zemi a představovala pro poddané neustálou zátěž. Vesnicemi táhli vojáci válčících stran, doprovázení tlupami loupících marodérů, což byli lehce zranění vojáci nebo ti, co své onemocnění předstírali, proto nepostupovali se svou jednotkou. Šli pouze v jejích stopách, a přitom rabovali a loupili.
Od jara 1623 se začala tvořit nová protihabsburská koalice, k níž přistoupil i sedmihradský vévoda, nespokojený s podmínkami míru z r. 1622. Gabor Bethlen vyrazil v polovině srpna s armádou čítající 50 000 vojáků, přičemž více než polovinu tvořili Turci (M. Svoboda. Malovaný kraj 2017). Tato událost je popsána v Nikolčické čítance II, na str. 35 takto:
Nový vpád Uhrů spojený s Turky na Moravu. Tehdy bylo mnoho lidí odvlečeno do zajetí, nejvíce z Kurdějova.
V tomto období řádil v našem regionu mor, který vypukl původně v císařském vojsku… (Křepická čítanka, str. 35)
Celý rok 1623 a rok následující znamenaly pro Moravu vrchol válečného utrpení, protože v zemi bylo přítomno tolik vojska a po tak dlouhou dobu, že nebylo v jejich možnostech je uživit. Avšak pro zbídačený a vyhladovělý lid, který odnášel válečné dění na svých bedrech, to stále nekončilo.
9. dubna 1624 byl vydán císařský patent, podle kterého bylo povoleno vyznávat v českém království a v moravském markrabství pouze římskokatolické náboženství. Nekatolíci nesměli nic vlastnit a pod pokutou 100 zlatých ani konat vlastní schůze či pobožnosti – hrozilo vyhnanství, propadnutí majetku i smrt. (Lukl, Macek, Svoboda – Nosislav 2011)
13. prosince 1624 byla ustanovena náboženská komise, která měla k ruce oddíl vojska… Na židlochovickém panství zjistila, že jsou stále přítomni kazatelé všech evangelických směrů. Byli ještě v Židlochovicích, Měníně, Nosislavi, Nikolčicích, Přibicích a Vojkovicích. Navíc se na panství zdržovali i kazatelé vyhnaní z jiných panství.
Po vypuzení nekatolíků byla obec přiřazena do Židlochovic, u nichž zůstala až do roku 1675, kdy byla v Blučině obnovena fara pro Blučinu, Měnín, Křepice a Nikolčice. Obec tedy byla spravována z Blučiny (Břeclavsko, str. 523). Tamnímu faráři náležel lán polí, louka a zahrada.
V první polovině roku 1625 konečně z Moravy odtáhla většina ubytovaného vojska a zůstaly zde jen posádky některých měst a hradů.
Náš historik p. Solnička
upřesňuje:
Po bitvě na Bílé hoře se
museli vystěhovat všichni, kdo nepřešli na katolickou víru. Bylo to
v letech 1627-1634. Na základě vypovídacích dekretů se vystěhovali
ke svým spolubratřím v oblasti dnešního jihozápadního Slovenska a do Sedmihradska (Rumunsko,
Maďarsko). V obci zůstalo jen 16 občanů neschopných přesunu: Tím
pádem zůstalo 50 domů, Svobodný dvůr a dvůr Habánů zůstaly pusté a k tomu
dalších 1430 mír polí a 898 mír vinic a 10 mír zahrad pustých. Dvůr Habánů byl
rozdělen na 4 půllány a svobodný dvůr byl změněn na poplužní a byl pronajímán.
Ještě v roce 1673 nalezla komise 47 domů a 1 880 mír polí a 165 mír
vinic a 10 mír zahrad pustých…
Pan učitel Josef Černý se o 17. století vyjádřil, že to bylo nejkrutější století.
MUDr. Pavel Šácha