Lékařská poradna

Máme k dispozici mnohá svědectví o tom, že se pacient zázračně vyléčil ze své nemoci v situaci, když mu lékaři již nedávali žádnou naději. On se však nevzdal a volal k Bohu, protože věděl, že co nemůže udělat člověk On udělat může. Jedna maminka nemohla donosit dítě. První těhotenství skončilo potratem, druhé také. Při třetím těhotenství se měla situace opakovat, lékař sledoval plod na monitoru při ultrazvukové kontrole a jasně viděl, že se základní životní funkce plodu nevyvíjejí dobře a připravoval maminku na to, že její dětátko nemá šanci.

Maminka se modlila a prosila Boha, zlobila se, vyčítala, plakala a byla zoufalá, nicméně rozhodla se, že nepřipustí, aby její dítě zemřelo. Odmítla variantu, že dítě nemá šanci. Při další kontrole u lékaře se stalo to, co v nikdo nevěřil. Lékař konstatoval správný vývoj životních funkcí, těhotenství proběhlo správně, porod byl normální a narodilo se zcela normální dítě, které dnes chodí do školy.

Co se stalo, co zastavilo ten chybný vývoj?

Vědci snímali elektrickou aktivitu mozku lidí, kteří se modlí k Bohu a vedou s Ním svůj vnitřní dialog, zaměřili se na mnichy a jeptišky. Skenování mozku odhaluje, které části mozku jsou aktuálně aktivní při modlitbě. Bylo zjištěno, že oblasti mozku zapojené při hlasitém rozhovoru se stejným způsobem aktivují i v průběhu vnitřního dialogu.

Tato skutečnost má význam pro udržování naší duševní pohody. Když se člověk během modlitby hluboce pohrouží do sebe, čelní laloky v mozku pracují tak, jako bychom mluvili s reálnou osobou. Naše tužby a snahy prozáří naše vědomí jako reflektor a v tom okamžiku obavy a starosti ztrácejí svou sílu a ustupují do pozadí. Prof.Tobias Esch, lékař, který získal doktorát na modelu buněčného stresu v experimentálním zdravotním výzkumu. říká: Modlitba nepochybně snižuje stres. Studie prokazují, že modlitba vyvolává v mozku relaxační reakci. Aktivací určitých mozkových center se vzniklý relaxační mechanismus přelévá i do těla. Tento relaxační mechanismus je protikladem stresové reakce, tedy toho, co stres způsobí v našem organismu, zvláště pak útočné či útěkové reakce na ohrožení. Během ní nám stoupá tep, začínáme se potit, dech se zkracuje a je mělký. Relaxační reakce je protikladem i na fyziologické úrovni a je zjištěno, že také modlitba spouští tuto relaxační odpověď.

Při rozboru životních událostí oné maminky vyšlo najevo, že žila v napětí, v zaměstnání měla stresy, když poprvé otěhotněla měla strach, obávala se nejhoršího. A stalo se. Potom si to vyčítala trvalo jí několik měsíců než se uklidnila, Potom přišlo druhé těhotenství, zpočátku byla šťastná, ale do podvědomí se jí zase začal tlačit strach a vzniklý chybný program vyvrcholil potratem. Až teprve ve třetím těhotenství se přemohla, nepřipustila strach, učinila velkou změnu v myšlení, a při modlitbě ve velkém emocionálním volání si své dítě přitáhla k sobě a nepřipustila program potratu.

Neuroimunologové dnes již vědí, co se stane, když se v mozku změní myšlení a mozková aktivita.

Nověji vzniká nový lékařský obor psycho-neuro-imunologie.

Buňky mozku a tělní tekutiny produkují substanci fungující v organismu jako posel informací- neurotransmiter. Tyto informační molekuly putují k receptorům na povrchu buněk, což si můžeme představit jako kontrolní zařízení před vstupem do buněk a ony mění aktivitu buněk a rovněž poskytnou zpětnou informaci do mozku o této změně. K tomu používají tu kurýrní substanci. V těle existuje čilá výměna informací mezi různými úrovněmi a každá úroveň usiluje o udržení rovnováhy. Myšlenky a emoce spouštějí v mozku velké změny a opačně tyto změny produkují v mozku nové pocity a myšlenky. Mozek, žlázy a imunitní systém jsou neoddělitelně propojeny.

Je znám příběh kanadské lékařky Dr. Lilian B. Yeomans (1861 - 1942)

Pod tíhou těžké, stresující praxe lékařky na chirurgii začala užívat morfin na spaní. Navzdory tomu, že ze své praxe znala následky, věřila, že to má stále pod kontrolou, až do dne, kdy s hrůzou zjistila, že je droga jejím pánem a ona jejím otrokem. To už byla zvyklá brát dávku dokonce 50 x větší než bývá obvyklá u dospělého muže...

Mnohokrát se snažila přestat... Kdykoliv vydržela 24 hodin bez drogy, dostala příšerné abstinenční příznaky: bušení srdce, teplé a studené pocení, nevolnosti, závratě, mentální halucinace, intenzívní chutě a neschopnost ani stát. Udělala nejméně 57 pokusů vymanit se z její závislosti. Vyhledala lékařskou pomoc a snažila se závislosti zbavit pomocí léků. Žádný z těchto pokusů o vyléčení nepřinesl efekt. Její zdravotní stav byl v troskách a jedna sestra ji popsala jako "kostra s démonem uvnitř". Modlila se den a noc, aby se osvobodila, ale sama ještě nevěřila, že by Bůh mohl skutečně uzdravovat lidi.

Lilian přišla v životě do bodu, kdy byla upoutána na lůžko. Lékaři nemohli přestat podávat léky z obavy, že bez nich zemře... Obrátila se pro útěchu k Bibli. A Bůh s ní začal mluvit, a to nejen v jednom verši, ale v celé Bibli. Bylo jasné, že na ni Slovo Boží působí v rámci každé části jejího těla. Četla v Jobovi o léčení, viděla Boží srdce v Genesis, že Bůh nás povolal žít s Ním ke svému obrazu..., viděla v Exodu, že tam na poušti nebyl "žádný slabý mezi nimi", četla v Deuteronomiu, jak Bůh vyzval k rituální očistě malomocných, v mnoha případech byly nemoci řešeny prostřednictvím modlitby, oběti a pokání...

V roce 1913 o své zkušenosti Lilian napsala:

"Šla jsem dolů do nejhlubších hlubin. Narkoman je nejbídnější otrok na zemi Boží. Existuje jedna věc, která je dražší lidskému srdci, než cokoliv jiného, a to je svoboda. Bůh chce, abychom byli svobodní... Ježíš Kristus přišel, aby spoutané otroky osvobodil, na věky věků. Přišel kázat o vykoupení těch, kteří jsou spoutáni. Touha po svobodě je od Boha v srdci člověka, ale narkomani jsou těmi nejbídnějšími otroky vůbec. Je hrozné, že otrokem může být muž i žena. Je to strašná věc, být otrokem své vášně, svých vrtochů, svých rozmarů, ale člověk, který je závislý na morfinu nebo heroinu, je závislým otrokem démona moci, který stojí za drogou. Tvrdím, že jsem nikdy nepotkala člověka závislého na morfiu, který by nevěděl, že v sobě má svého osobního ďábla. Postupně se s ním seznamuje, jak ho upoutává do řetězů, dokud jej neroztrhá...

Lilian přišla k poznání, že byla vyléčena. Její touha po drogách zmizela a zdraví se jí vrátilo. Nikdy znovu nevzala léky. Pravda o léčivé síle Boží se pro ni stala realitou. Lilian se vzdala lékařské praxe a sloužila nějaký čas coby misionářka mezi indiány Cree v severní Kanadě. Prováděla evangelizační shromáždění v USA a Kanadě, učila a hovořila o léčivé síle Boží. Vedla tisíce lidí k víře k Bohu za spásu a jejich léčení. Jejím cílem bylo inspirovat lidi k uvědomění, že Bůh léčí stále, i dnes. Ona sama byla údajně svědkem některých velmi pozoruhodných uzdravení.

V posledních dvaceti letech svého života učila Lilian na vysoké škole o Bibli a vydala několik knih. Zemřela 9. prosince 1942 v požehnaném věku 85 let.

Často slýchávám a dostávám do poradny pochybovačné dotazy. Mám strach, že mám rakovinu. Protože můj známý nedávno zemřel na rakovinu hrtanu a předtím strašně kašlal a já nyní také tak kašlu. Mnoho lidí věří, že jsou nemocní, vztahují si nemoc druhých na sebe. Chodí po nemocnicích a hledají ujištění, že jsou nemocní. Lékař je vyšetří - všechno je normální, ale oni nejsou tím výsledkem spokojeni, hledají dál, oni jsou přece skutečně nemocní. A tak to jde stále dokola. Věří tomu, stále o tom mluví, až nakonec „docílí“ toho, o čem mluvili.

To je špatný příklad, ale ukazuje, že opakované se stane skutkem, když věří. Dotyčný člověk věřil, že má nemoc, až tou nemocí skutečně onemocněl.

Jestliže to funguje tímto špatným směrem, určitě to musí fungovat i opačně. A pak je nutné upevňovat svou víru.

Mozek se naplní strachem. Lékařská terminologie strach vysvětluje jako emoci vznikající coby reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho neurovegetativní projevy, zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. A dále odlišuje strach od úzkosti, která má zpravidla delší trvání a nemá jasné zacílení – člověk trpící úzkostí nedokáže přesně vyjádřit, čeho se bojí.

V poslední době se často setkávám s fenoménem autoimunitních nemocí.

Princip spočívá v tom, že obranný imunitní systém člověka je v chaosu a nejistotě.

Mozek člověka můžeme přirovnat vyspělému počítači. V něm zpracovává milióny informací a pomocí nich řídí všechny buňky v těle, vysílá k nim příkazy, jak mají pracovat. V periferii těla jsou speciální kamery, receptory, které sledují, co se děje v jejich okolí a zpravují mozek opět pomocí informace o tom, co se v periferii děje. Jestliže mozek zjistí prostřednictvím receptoru, že je v těle žádoucí látka, buňkám prospěšná, vyšle instrukci, aby se buňka otevřela a využila prospěšnou látku. Pokud však dostane mozek informaci, že je v těle vetřelec - virus, bacil, alergen, toxin apod., spustí se alarm a obranný mechanizmus se snaží vetřelce zlikvidovat. Toto je vrozený základní obranný princip, rozlišovat, co je pro tělo dobré či špatné.

Problém nastane v okamžiku, kdy se „nečistotou těla“ znečistí onen důležitý receptor. Mozek nedostane z periferie informace, co se tam děje, a nedokáže rozpoznávat, co je pro něj dobré a co špatné. Mozek dostává strach. Strach, že nedokáže tělo člověka ochránit. Jeho reakce začnou být chaotické. Obranný systém začne produkovat protilátky, ty kolují tělem a hledají vetřelce ve snaze jej zničit. Řídicí centrum je šílené, ustrašené, ví, že je v těle vetřelec, nevidí ho a vyslané protilátky jej také nedovedou najít. Hladina protilátek se zvyšuje více a více. Obranný systém vede boj doslova na život a na smrt. Tehdy mozek rozhodne: „Ničte všechno podezřelé, kde by se mohl vetřelec skrývat, i za cenu, že zničíte vlastní tkáň!!“ A tak se v zoufalství slepoty a tmy, přemožen obrací proti vlastnímu tělu.

Člověk si nevěří, nemá se rád, podceňuje se, nenávidí se, útočí sám proti sobě, je k sobě příliš kritický, za všechno se obviňuje, On je špatný, on není k ničemu. V jeho mozku se vytvoří sebedestruktivní program a podle tohoto programu pracuje také imunitní systém.

Bible hovoří, že pokud budeš pochybovat, ve svém srdci nebudeš věřit v sílu tvého Boha, dáváš příležitost ďáblu, který tělo s radostí zničí.

Dle současné praxe navštíví takový člověk lékaře imunologa, ten předepíše imunosupresivní léky, aby chaoticky pracující imunitu zastavil, tím přestanou v těle kolovat protilátky a přestanou útočit proti vlastním tkáním.

Dočasně se dotyčnému uleví, ovšem za tu cenu, že imunosupresiva zastaví imunitní systém. Tak je tělo vystaveno bez ochrany jakékoliv oportunní infekci - viru, běžným bacilům. A tehdy je život odkázán na opakované ordinace antibiotik, kortikoidů apod.

Ale to nejhorší je fakt, že utlumený imunitní systém nerozpozná buňky rakovinné, které jsou vyprovokovány k aktivitě, protože imunitní systém je nevidí... A ty se začnou množit.

Imunosupresiva zastaví autoimunitní nemoc, ale podpoří rozvoj rakoviny.

Zde vyjadřuji podstatnou myšlenku jak je důležitá víra, jak těsné musí být pouto s Bohem, které nepřipustí negativní program strachu, deprese a nemoci.

Lékařská péče je na vyspělé úrovni, dokáže pomoci, ale strach vyléčit nedovede.

Nyní uvedu další příběh.

Vyléčena zvýšená funkce štítné žlázy: Chvála Bohu!

Článek přeložen z webu Dr. Jockerse

Před setkáním s Dr. Jockesrem jsem ukončila nekonečné vyšetřování a testování různých léků, kterými by se zvládla moje zvýšená aktivita štítné žlázy. Lékař se chtěl ujistit, zda léky nezničí funkci jater. Každých 6-8 týdnů jsem navštěvovala svého endokrinologa, který kontroloval krevní testy. Bylo mi řečeno, že jsou jen dvě možnosti, jak léčit zvýšenou činnost štítné žlázy, pomocí léků nebo ozářením.

Po dobu sedmi let mne endokrinolog tlačil k ozařování (které by zničilo mou štítnou žlázu) s tím, že bych musela do konce života užívat syntetický hormon, který by měl nahrazovat funkci štítné žlázy. Při každém přesvědčování jsem měla námitky, protože jsem věděla, že Bůh stvořil mé tělo a také štítnou žlázu, a to má svůj účel. Kromě této nemoci bylo moje tělo vyčerpané z důležitých vitamínů, jako je vit. B12, vit. D a vápník. Od lékařů jsem nedostala odpověď na otázku, proč je tomu tak, jen jsem dostávala recepty na doplňující léky. Kvalita mého života byla snížena, neboť nesprávně fungující štítná žláza svým následkem také ovlivňovala srdeční potíže - fibrilaci síní a extrémní svalovou únavu.

Po setkání s Dr. Jockersem v únoru 2012 jsem dostala naději. Vysvětlil mi důležitost srovnání mé pokroucené páteře, probrali jsme dietu, která nepodporuje záněty, rehabilitační cvičení a obnovené myšlení. Bydlím od něj asi hodinu jízdy. Pro mou rodinu to byla oběť dojíždět do Exodus Health Center a provádět všechny doporučené změny. Nicméně, rozhodli jsme se, že moje zdraví a kvalita života je důležitější. V březnu 2012 jsem byla na kontrole krevních testů. Hladina hormonu se uklidnila, hladina energie se zvýšila, spánek byl lepší, zhubla jsem 15 liber. Můj MD začal snižovat léky, až zůstala tak nízká dávka, že se rozhodl přestat dávat léky úplně.

Dr. Jockers říká: "Bůh, který stvořil tělo, je schopen léčit tělo". Hledala jsem ztraceného Ducha, ptala jsem se sama sebe, zda opravdu věřím Bohu, který mně ukázal cestu k Němu. Uvěřila jsem Bohu a pomazání, které Bůh dal Dr. Jockersovi...

Po třech měsících bez léků byly mé krevní testy nadále v pořádku. Funkce štítné žlázy je v perfektním dosahu. Moje tělo funguje tak, jak jej Pán Bůh stvořil.

Jsem tak vděčná Bohu, že mě vrátil zpět na cestu k pravému životu.

Lycenda Gilliam

S popsaným lékařským postupem se setkávám prakticky denně v rámci mé poradenské služby. Velmi často hraje podstatnou roli výše popsaný autoimunitní princip. Tehdy je jasné, že pokud stále působí protilátky, tedy š.ž. je v autoimunitním zánětu (neinfekčním), tvorba hormonu je tím značně ovlivněna A to se děje buď směrem do vysoké produkce hormonu, tehdy se hovoří o hyperfunkci, jak bylo popsáno v uvedeném příkladu a nebo do hypofunkce, kdy je třeba hormon nahradit uměle. To je základní fakt. Dokud bude působit autoimunitní zánět, nemůžete si dovolit nedávat hormon. V tomto bodu rozboru dostávám otázku. Co ale udělat s těmi protilátkami?

Hloubka poznání změřitelné podstaty je limitována hranicí, kde rovina hmotná přechází v rovinu nehmotnou, která je podle mne prioritní.

A zde je jádro problému, protože klasická medicína, která staví na změřitelných důkazem se v hloubce pátrání ztrácí, protože ty důkazy nenachází. Dokáže jenom konstatovat reakci = následek = hladinu protilátek.

A proto ani neusiluje o hledání příčiny a veškerou pozornost soustředí na to, co může a s jistotou dovede (doživotní užívání hormonu, nebo nemocnou žlázu odstranit buď operačně nebo ozařováním radioaktivním jódem) a to vnímá jako podstatné k zastavení hrozby. A tím to končí.

S tímto fenoménem pracuji hodně dlouho, vím že řešení spočívá v totální změně života, myšlení, protože mozek tvoří špatný program a podle něj se řídí imunita, hormony atd…

Je třeba se na problém dívat ze zcela jiné roviny, než z té, ve které se nacházíte. Pokud v ní zůstanete, nemůžete vidět ani pochopit kudy cesta vede. Vaše inteligence, logika a touha po objektivizaci + starý program v mysli, Vám v tom prostě zabrání.

Vykonat vše, co obnáší pojem „totální změna života myšlení“, vyžaduje obrovskou víru a odhodlání. Taková nemoc má určitou historii, vyvíjela se, má dynamiku a setrvačnost a tlačí Vás do potíží..

Je otázkou co se stane, když se obrátíte ve svém životě a jak dokážete toto všechno eliminovat a jak rychle. Co bude mocněji působit ?

Setrvačnost rozjeté nemoci vedená starým programem v mysli a nebo Vaše víra v zastavení nemoci?

V drtivé většině to člověk ze dne na den nedokáže, je v zajetí mnohých vazeb, které život přináší, a tak se přizpůsobí nabídce klasické medicíny, a zvolí tu variantu, že bude užívat lék, aby mohl žít.

Je to pouhý kompromis.

Podnikněte, co bude nutné k zastavení potíží, ale ona totální změna stejně musí nastat a co nejdříve. Nemusím již vysvětlovat proč.

Jak lze postupovat v takových případech?

Teprve tehdy, až při opakovaných kontrolách začnou klesat protilátky a dostanou se k nule, teprve tehdy je možné zkoušet postupně vysazovat hormon za současné kontroly TSH a T4, pokud regulační mechanismus rozpozná sníženou hladinu hormonu a nebude působit autoimunitní zánět, začne postupně sám nutit š.ž. ke správné aktivitě a tím si vyrovná potřebnou hladinu hormonu. V této fázi je možno tělu pomáhat podpůrnými prostředky, které nabízí příroda, takové prostředky existují, ale to nejpodstatnější je obrátit se čelem k Bohu a změnit v modlitbách svůj program v mozku a tím i ve svém životě. Kdo toto dokáže má naději, kdo to nedokáže, dokonce, kdo tuto cestu ani nepřipustí, jen přešlapuje na místě, stane se vlastně otrokem své nemoci a jeho život lze přirovnat jízdě vozem, který nemá tlumiče.

MUDr. P. Šácha