Často dostávám dotazy tohoto typu: Byla mi diagnostikována angína, nasazena antibiotika. Provázející teplota klesla, ale přesto mé potíže nezmizely, lékař mi nasadil antibiotikum jiné, silnější. I nadále mám zvýšenou teplotu, jsem unavená(ý), bolí mě břicho, mám vysokou hladinu protilátek....
Zamysleme se nad tím, co v praxi znamená výraz: Byla mi diagnostikována angína. Pod tímto pojmem si představíme určitý obraz nemoci, klinické příznaky. V teorii jsou popisovány určité okolnosti, přítomnost bacilu, který způsobuje nemoc. Jako léčení se uvádí likvidace původce nemoci antibiotikem. Lékař konstatoval klinické příznaky, v laboratorních výsledcích nalezl známky zánětu, ve výtěru se objevil bacil - třeba obávaný streptokok. Takže postup lékaře je lege artis (podle pravidel) - ale proč pacient není zdráv? Proč u pacienta potíže pokračují? Co je příčinou nemoci?
Je bacil skutečnou příčinou nemoci? Kdyby tomu tak bylo, pak by mělo dojít po antibiotiku k uzdravení.
Bacil se dostane na sliznici a zde musí projít přes několik překážek, které mu připravuje obranný systém. Jestliže bacil tyto překážky překonal, pronikl do těla a začal ho ohrožovat, pak to znamená, že obranný mechanizmus selhal.
Klademe si tedy otázku - proč? Kdyby neselhal, pak by se bacil neprosadil. Tedy bacil není přímá příčina nemoci. Bacilu bylo umožněno, aby do těla pronikl. Příčinou je tedy slabá první obrana.
Takže jsme nyní v situaci, kdy bacil vnikl do tělního prostředí. Vnitřní - vyšší obranný systém zmobilizoval další obranné kroky - horečku, zánět, tvorbu protilátek. Tělo má vždy snahu o léčení, vždy se snaží nebezpečného bacila se zbavit. Nemoc - zánět - lze tedy chápat jako projev obrany. Pomocí nemoci a zánětu se chce tělo samo vyléčit. Jestliže nasadíme antibiotikum, bacil zničíme. Vetřelec je ochromen, možná je mrtvý, tělo již nepotřebuje teplotu. Po nasazení antibiotika provázející vysoká teplota klesla. Imunitní systém se s vetřelcem sám nevypořádal, udělalo to za něj antibiotikum. Zánět v těle pokračuje, nedošlo k vyléčení, protilátky jsou stále v pohotovosti, kvůli možnému oživení bacilu. Imunita se v boji s vetřelcem neposílila, ba naopak ještě více oslabila. Akutní nemoc nebyla vyléčena, ale byla posunuta do chronického stavu.
Představa, že bude nemoc vyřešena dalším antibiotikem, a pak dalším a dalším, je zastřena otazníkem, ale co naplat, je to lege artis - lékař léčí, tak jak má - smůla - nyní máte chronickou nemoc a s tím se již nedá dělat nic.
Analyzujeme stav a hledáme skutečné příčiny. Pokud nejsou správně určeny, nemůže být léčba úspěšná. Tedy diagnostikování angíny, jak bylo v úvodu uvedeno, není úplné, nepoukazuje na skutečnou příčinu.
K jádru problému se ještě dostaneme jiným příkladem. Vezmu to z jiného konce, opět budeme rozplétat příčinný řetězec.
Pacientka začala svůj dotaz: Prosím, co byste mi doporučil na hemoroidy, kterými se trápím již několik měsíců? Od lékaře beru mast a čípky, také mně řekl, že to mám od zácpy, což je pravda, zácpou trpím již dlouho...
Jednou z příčin hemoroidu je zácpa. Lze si to logicky vysvětlit, tuhá stolice tlačí na sliznice a cévy konečníku, vše se bortí a vyhřezává - hemoroid se zvětšuje.
Pacientka dále popisuje, že bere vlákniny, snaží se hodně pít, jak jí bylo doporučeno, ale je to pro ni mučení a zhoršuje jí to deprese, kvůli kterým chodí k psychiatrovi. Ten jí dává antidepresiva. Vše začalo tím, že se rozváděla s agresivním manželem. Antidepresiva jí pomohla překonat těžké období, pak ale zjistila, že si na ně zvykla a již se je bojí vysadit, aby neprožívala ty kruté okamžiky znovu...
Tak odhalujeme další část příčinného řetězce - totiž ona antidepresiva svým vedlejším účinkem podporují zácpu.
Příčinou je tedy deprese, která je regulována antidepresivem, které svým vedlejším účinkem podporuje zácpu a ta tlačí na hemoroid.
Na vývoji deprese se podílí jednak vliv psychický - rozvod a obvyklá dramata kolem by tomu odpovídala, ale také vliv biochemický. Vlivem chybného metabolického procesu se zvyšuje nebo snižuje jedna složka, která pak spouští ony depresivní reakce. Pod tímto procesem se často skrývá například porucha funkce štítné žlázy, porucha jaterní, porucha slinivky břišní apod.
Naše klientka při rozhovoru na toto téma najednou praví: No ano, vždyť již 10 let chodím na endokrinologii a beru Letrox, protože mám sníženou funkci štítné žlázy.
A tak můžeme v rozplétání řetězce pokračovat. Co je nebo bylo příčinou Vaší poruchy?
To mi pan doktor neříkal, jenom tam chodím 2 x za rok na kontrolu, na krev a podle toho beru buď 75 nebo 100 mg.
Vysoké procento poruch štítné žlázy souviselo, souvisí nebo v budoucnu bude souviset s autoimunitní poruchou. Naměřená hodnota TSH nebo T4 není vždy zcela směrodatná, slouží spíše jako orientace. Je to hodnota v séru, tedy mimo buňky, ale jaká je situace uvnitř buněk, to je záhada a jen odhad. Časté stesky pacientů, kteří mají problémy a přitom normální laboratorní hodnoty, podporují myšlenku, že se syntetický hormon vůbec do buňky nedostane (nebo jen sníženou měrou) a postupně v důsledku trvale nízkých hodnot se problém přesouvá do chronické fáze.
V tom důsledku může být naplněna ona podstata biochemické poruchy, která pak ovlivňuje u naší pacientky deprese.
V případě protilátek existuje počet otázek a záhad ještě více. Tělo si tvoří protilátky a ty pak útočí na buňky štítné žlázy, ony pak nedokáží tvořit dostatek hormonu.
Endokrinolog tedy chybějící hormon dodává uměle. Tím vyrovná hladinu, ale neřeší příčinu, ta působí dále a funkce ŠŽ je slabší a slabší. Problém je odsouván na budoucnost. Protilátky mohou samozřejmě mířit i na jiné tkáně, klouby, svaly...
Ale to bych odvedl pozornost na jiné pole. My jsme nyní u příčinných řetězců.
Nyní to zrekapituluji.
Na dosavadním začátku je poplašený imunitní systém - autoimunitní nemoc - vytvořené protilátky ničí buňky štítné žlázy, ta nedovede tvořit vlastní hormon, v tom důsledku se časem projeví porucha metabolismu, a to i navzdory uměle podávanému hormonu. Důsledkem je depresivní stav podporovaný stresem při rozvodu, na uklidnění deprese je ordinováno antidepresivum, to svým vedlejším efektem vytvoří návyk na lék a podporuje zácpu, ta zase hemoroid.
Je to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce.
Zažívá se nový termín - plíživá nemoc. Dlouhou dobu je všechno v pořádku, testy, pokud jsou vůbec dělány, jsou v mezích normy, a pak najednou je autoimunita pozitivní - a to je již pozdě.
U této filozofie se na věc díváme ještě poněkud jinak. Klubko příčinných řetězců ještě není rozmotáno. Člověk má jednak tělo, ale také duši a ducha. Všechny tři kategorie musí být v rovnováze. Jestliže nejsou v rovnováze - vznikne nemoc. Vyložím tedy pacientce: Vy máte nemoc, pak jste tedy v nerovnováze. Autoimunitní princip znamená, že tělo svými vlastními protilátkami ničí samo sebe. Vaše tělo je naprogramováno sebedestruktivním programem. A pacientka se otevírá a vzpomíná na své dětství, kdy se rodiče rozváděli, a ona prožívala utrpení se svou matkou, která ji ponižovala, nedala jí možnost sebeuplatnění, snížilo se jí sebevědomí, přestala se mít ráda, pomýšlela na sebevraždu a útěky z domova... Celkově vylíčila dlouhou historii.
Co z toho vyplývá pro tuto kapitolu klubka příčinných řetězců?
Hlavní problém vznikl již v dětství, a to konfliktem rodičů, jejich rozvodem, a u tehdejší dívky vznikem sebedestruktivního programu. Ten přijal také imunitní systém, který postupně rozjel kolotoč projevů plíživé nemoci. Pacientka to ovšem brala jako samozřejmost, popsané vztahy a souvislosti nevnímala. Přišla s otázkou: Co mi doporučíte na hemoroidy, když předtím stejnou otázku položila svému lékaři a ten jí předepsal mast a čípky.
Symbivita poradna nenahrazuje ordinaci lékaře. Neprovádí léčení. Uplatňuje filozofii, že každý člověk si svou nemoc nese, sám se na vývoji nemoci podílí a podílel, a tedy také on sám se musí léčit, ev. vyléčit. Žádný lékař nebo lék to za něj neudělá.
Po rozmotání klubka příčin si má klient celý řetězec prohlédnout, zjistit, jak je dlouhý. Má se poučit z chyb, které udělal, a pak hledat způsoby, jak příčiny odstraňovat. To je přirozená a logická cesta léčení. Jestli dotyčný hledá výmluvy a objektivní argumenty, proč to nejde, pak to skutečně nejde. Jenže jeho nemoc to vůbec nezajímá. Ta si nekompromisně jde svou cestou. A pak stačí, když se k tomu vyskytne streptokok a angína je na světě.
O hledání příčinných řetězců ze své praxe pojednal
MUDr. P. Šácha
