Lékařská poradna

Dlouhá léta provádím ve své speciální poradně rozbor životní situace lidí, kteří trpí chronickou nemocí.

Nedokážou pochopit, proč jsou nemocní, ale podstatné je, že mají snahu a vstupují do poradny. Je to často v kontrastu s většinou lidí, kteří tu snahu (žel) nemají. Nezajímá je podstata nemoci a vyžadují okamžitě působící lék, který je má zbavit jejich nemoci.

Kam vedou první kroky

Když se objeví nemoc, první kroky vedou k lékaři. Pokud je to událost akutní, událost, která omezuje, event. ohrožuje, není o čem diskutovat. Mnohdy se však ukazuje, že návštěva lékaře nemusí být tím prvním krokem, který je třeba udělat.

Pokud si jedinec dokáže sebekriticky sestavit svou životní cestu, pak se mu jasně ukáže, co udělal špatně, a to musí přestat dělat - dát tělu šanci k uzdravení. Jenže moderní doba je velmi rychlá a přinesla také jiné priority, totiž rychle se zbavit příznaku nemoci a rychle nastoupit zpět do práce. Pacient tedy rázně vyžaduje po lékaři lék na ztlumení příznaku nemoci, nebo jde do zděné farmaceutické výdejny léčiv (dnešní lékárny) na základě podbízivé reklamy v televizi a koupí si lék proti nemoci v oddělení „léky z televizní reklamy“. Nebo využívá nabídky e-shopů a prostředek proti příznaku nemoci si koupí tam.

A další kroky?

Pokud je to nemoc komplikovaná, často lidé popisují spoustu návštěv různých institucí, lékařů, léčitelů, poradců, dostávají různé rady, které si mnohdy protiřečí, padne při nich mnoho návrhů léčení, vyžadujících různá léčiva, utrácejí peníze, a přesto nemoc zůstává nevyléčená a přidávají se k obrazu nemoci deprese.

Je známé jedno přísloví. Jestli existuje nemoc a je na ni mnoho léků, znamená to, že ani jeden neřeší příčinu a nemoc nevyléčí. Charakteristickým rysem je to, že pacient nepochopil svou nemoc, jde k lékaři a žádá jej, aby nemoc vyléčil za něj... Pacient přenáší odpovědnost na lékaře. Spoléhá se, že nemoc bude vyléčena lékem. Nepochopil, že si nemoc sám způsobil a že hlavní osobou v léčení musí být on sám.

Jsou provedeny studie, které se snaží procentuálně vyjádřit možnosti medicínských prostředků v léčení, a výsledky ukazují, že procento toho, co medicína dokáže udělat, je mnohem menší než procento toho, co má udělat pacient sám. A odpovědnost musí nést také především on. Lékař mu může dát doporučení a také pomocí léků mu problém zmírnit.

Nejideálnější by však bylo, kdyby měl lékař podmínky k tomu, aby pacientovu situaci dokázal zevrubně analyzovat a vést jej k vyléčení.

Ideální situace

Nemoc - rodinný lékař - analýza životní časové osy pacienta - pojmenování okolností špatného přístupu k jeho zdraví – trvalá změna špatného přístupu – samouzdravení.

Realita

Tato situace ale není běžná. Realita dnešního postupu je hlavně v tom, že je lékařem podáván lék zaměřený na projev nemoci, na následek. Ten je potlačován, a tím se plíživě jeho nemoc posouvá do chronicity. Lze si představit, že následuje předpis dalších léků, až vzniká závislost na léku. Nemoc není vyléčena a na přítomné deprese, které se logicky přidávají, jsou vydány léky proti depresi.

Nejčastější otázka nebo stesk pacienta poté, co delší dobu probíhal uvedený postup, je tato: Nechápu, proč jsem stále nemocný, celý život jsem důvěřoval svému lékaři, že mě vyléčí. Poctivě užívám jím doporučené léky, pravidelně k němu chodím na kontroly. Proč je má nemoc chronická? Proč mi lékař po těch letech nyní říká, že moje nemoc je nevyléčitelná? A proč mě posílá k psychiatrovi?

Pacient je naprogramován pro nemoc…

Otázky mají své odpovědi

Opravdu to nejde řešit nějakým jiným způsobem?

A není má nemoc předstupeň nějakých dalších nemocí?

Můj kolega odmítal odpovídat na takové otázky, protože věděl, o čem je odpověď. A když jsem touto otázkou osloven já, pak musím odpovědět kompletně. Po rozboru životní situace se často ukazují souvislosti, že popisovaná nemoc je onemocněním celého člověka. Nejde jen o jeden orgán či systém.

Problém je třeba vnímat na dvou úrovních:

1. Rovina hmotná, změřitelná = zde pracuje imunolog, endokrinolog, internista…, tady dostáváte léky, léčiva…

2. Rovina je nehmotná, nezměřitelná, a přitom je mnohem více podstatná, vlastně klíčová… A do ní specialisté zasahovat nedovedou…

Co musí být v rovnováze

Člověk nemá jen tělo, ale má také duši a ducha. A to je základní fakt života. Vše musí být v rovnováze. Když tomu tak je, člověk má předpoklady být zdravý, když tomu tak není, snadněji se objeví nemoc.

Představte si židličku = trojnožku, která má tři nožky. Když jedna nožka chybí, celá trojnožka padá. A pokud je přítomna chronická nemoc, často nevyjasněná, složitá, bolestivá a s možností ohrožení života, to pak znamená, že v dotyčném není popsaná rovnováha a pohoda. Je tedy evidentní, že tato nerovnováha hraje svou roli. Nerovnováhu nemůže řešit žádný lék. Pokud bude přítomná (výše uvedená) nerovnováha těla, duše, ducha, s léčením se neposunete ke zlepšení.

Problém také úzce souvisí s vírou, která není u dotyčného a v jeho rodině. (Samozřejmě nemám na mysli nějaké okultní, léčitelské či bylinářské praktiky, čínskou medicínu, homeopatii, hinduistickou jógu, nemám ani na mysli náboženství s liturgiemi a kulty, ale čistou víru v Boha, která má být v srdci jedince i členů celé rodiny). V dnešní rozdělené a sekulární společnosti je to vysokým procentem zcela běžné.

Pořadí hodnot

Podle mne je v léčebném postupu toto klíčové pořadí hodnot:

- A. Víra v jediného Boha (jasný duchovní program, který člověka vede jeho životem). Je třeba o tom hodně přemýšlet, proč jsem tento bod umístil na první místo!!! Bez Boha je člověk nic. Chybí jedna nožka. Je přítomna nejistota a strach, který je brzdou léčení. Dotyčný nemá program k vyléčení.

- B. Specifické vyšetření, které dokáže objasnit, proč receptory regulačních systémů nesprávně fungují. To je věcí specialistů jednotlivých oborů. Vědci pronikají již do oblasti molekulární biologie, na světlo přicházejí poznatky o nefunkčních receptorech, sestavují také určité mechanismy vzniku patologické reakce, které lze zjednodušeně sestavit do tohoto algoritmu:

Zátěžová situace (příčina) - prožitkový stres (chronický = následek) - uvolňují se hormony (adrenalin, nor-adrenalin, kortizon, stresový hormon) - ty ovlivňují biologické procesy, ovlivňují imunitu, která se dostává do chaotického stavu…, a hormonální regulace dobře nefungují…

Pokud nejsou splněny a vyjasněny uvedené dva body, zbývá jen tzv. symptomatická léčba, která jen reaguje na příznak = následek… Jinými slovy, člověk se stává otrokem své nemoci.

To, co jsem nyní popsal, není alternativní způsob, ale naopak, řekl bych, základní způsob, který je nadřazen jakékoliv medicíně.

Mantinely

Jsou určité mantinely, kde může pomoci lékař lékem poté, kdy prokázal patologickou cestu vývoje nemoci. Na druhé straně mantinelu je ale také situace, kterou řešit lékem nelze...

Příklad z rozhraní

Existuje také vysvětlení z oblasti rozhraní mantinelu. Stres je nehmotný, že? Jenže se zjistilo, že stres dokáže v mozku tvořit bílkovinu - tzv. stresovou bílkovinu. A na tuto bílkovinu reaguje imunitní systém stejným způsobem jako třeba na bílkovinu kravského mléka nebo bílkovinu vajíčka, na pyl, na roztoče atd. Každý zná své alergeny. A víte, že pokud váš imunitní systém na ně neumí správně reagovat, respektive na tu alergenní bílkovinu, a s takovým alergenem se setká, uvolní se histamin, a ten způsobuje viditelné reakce – např. svědění, pálení, zarudnutí… - a lékař vám předepíše medikament na jejich tlumení, tj. antihistaminikum. … A nyní si představte, že váš stres utvořil stresovou bílkovinu, na kterou imunitní systém reaguje stejně jako třeba na pyl. A pokud to trvá dlouho, třeba od dětství, nedivte se, že je váš imunitní systém ve zmatku, v chaosu, poplašen, reaguje jako slepec, podrážděně, polekaně. Ví, že je v nebezpečí, cítí se ohrožen, ví, že v těle sídlí třeba zakořeněná kvasinka, chce se bránit, tvoří si protilátky = vytahuje další zbraň proti neviditelnému vetřelci, pokouší se vetřelce pacifikovat pomocí protilátek, jenže když vetřelce protilátky nenajdou, začnou obracet svou pozornost  proti vlastním tkáním, a tak zaslepeně bojovat proti domnělému nepříteli... Tělo chce zničit vetřelce, a přitom ničí samo sebe. Uplatňuje se sebedestruktivní proces. Používání léků nepřinese kýžený užitek, taková situace není o lécích.

Takže je to stále stejné téma:

Stres chaoticky ovlivní program v mysli – chaotický program v mysli chaoticky řídí imunitu - poplašená imunita se snaží zničit vlastní tkáně jako domnělého nepřítele, a to je podstata autoimunitní nemoci. 

Podobné souvislosti příslušejí všem chronickým nemocem, rakovinám a tzv. nevyléčitelným nemocem. Lékař, který chce pacientovi pomoci svými léky, je bezmocný. Nemá šanci vyléčit chybný program v mysli pacienta. A také není šance takové nemoci vyléčit v nastaveném zdravotním systému, který se soustředí ryze na řešení následků. Takovému systému příslušejí chvály za to, že dokáže dělat převratné činy, tj. transplantovat, obnovovat poškozené orgány, prodlužovat život, dokonce udržet člověka díky lékům déle v pracovním procesu. Tedy chvála za to, že dokáže řešit následky, na kterých se však ve své podstatě sám podílí.

Podstata vzniku nemoci zůstává nepochopena.

Určitě existuje individuální postup, každý jej zná, jen si jej musí připustit. A není prioritně o lécích ani o lékařích. A je na každém, zda jej pochopí a začne uplatňovat.

Pochopení své nemoci je první krok k návratu do stavu zdraví.

MUDr. P. Šácha