Motivace k životu

Vybral jsem si těžké téma a inspirací k tomu jsou občasné dotazy do naší poradny na téma léčení tzv. nevyléčitelných nemocí umírajících lidí. Tehdy vnímám, že nejbližší příbuzní zvyšují iniciativu všemi směry, aby se proces umírání zastavil. Hledají zázrak, hledají vyhlášené pracoviště, navštěvují léčitele... Nemocný je ošetřován na špičkovém pracovišti a dostává se mu té nejlepší péče. Prodělává nejmodernější program léčení. Přesto se nedaří a všechny ukazatele nemoci naznačují, že se nezadržitelně blíží konec. Pacient se do sebe uzavírá, je bezmocný a tiše odchází.

Co je důležité

Pro zdraví a nemoc je důležité, aby měl člověk dobré vztahy s lidmi kolem sebe. Nemyslím tím jen příslušníky rodiny, ale i přátele, spolužáky, spolupracovníky, také svého lékaře a zdravotní sestru, kteří se stávají oporou hlavně v době nemoci. Někdy stačí, když od ostatních cítíte oporu. Často vychází najevo, že tento člověk ztratil motivaci k životu, protože právě ti členové rodiny, kteří tolik usilují o jeho „záchranu“, jsou příčinou jeho stavu, právě kvůli nim dotyčný již nechce žít. Nechce jim být na obtíž, nechce být na nich závislý, nechce ´být sám´. Oni jsou totiž velmi zaměstnaní, poskytnou mu materiální zázemí, to ano, ale ve skutečnosti na něj nemají čas a také jejich zájmy jsou jiné. Daný jedinec ztrácí zájem, nic ho nebaví, chce raději umřít. V jeho mysli se utvoří program odchodu, který vlastně brání uzdravení a působí proti vedené terapii.

Co ovlivňuje odolnost

Vztahové těžkosti, pocit osamění, zvláště pokud je stav chronický, spouštějí stresovou reakci, uvolňuje se hormon noradrenalin (byl vědci při studii měřen a sledován), ten ovlivňuje imunitu a chronický průběh nemoci. Je tím tedy popsána cesta od psychického stavu mysli k biologické reakci chronického procesu. Stres snižuje odolnost a vznikají při něm podmínky pro patologické procesy v těle.

Naopak u lidí, kteří mají pevný pocit bezpečí a sounáležitosti ve vztazích, prokazují lékaři badatelé vyšší hladiny dopaminových receptorů v mozku.

Dopamin a serotonin jsou látky, které člověk používá, když je v depresi, a pokud je v dobré situaci, jsou to látky, které se uvolňují při příjemných činnostech. Když vykonáváte aktivitu, která vás těší, uspokojuje, při níž máte pocit, že jste prospěšní, že děláte radost jiným atp.

Najít si svou motivaci

Další osud léčení je tedy závislý na motivaci k životu. U člověka v pokročilém věku je složité hledat motivaci k životu, ale pokud ji nemá třeba v padesáti letech, zasluhuje si to hluboké zamyšlení. Při rozborech pacientů s nádory, s autoimunitními nemocemi a obecně s chronickými nemocemi se s fenoménem ztráty motivace poměrně často setkáváme. V dnešní době se tento jev zvyšuje v souvislosti s politickou situací, ztrátou perspektivy v zaměstnání, s vidinou nízkého důchodu, pozdějšího odchodu do důchodu a takto zasažení jedinci se nedokážou s novou situací smířit.

S podporou blízkých

Studie ukázaly, že u nemocného s podporou blízkých, kteří situaci dobře zvládají, se mění úroveň i biologické reakce nemocného.

Zaujala mne studie, která sledovala jedince prožívající naznačenou stresovou situaci a následně hladinu látek, jež podporují zánět nebo třeba rakovinný proces. A výsledek byl jasný, jejich hladiny byly vyšší. Vedle toho vědci sledovali blízké lidi, kteří se svým nemocným prožívali jeho stresovou situaci, s tím rozdílem, že oni byli optimističtí a nemocného povzbuzovali. Také u nich byly sledovány hladiny stejných látek – a hladiny byly nižší. Pozoruhodnost spočívá v tom, že další kontrolní hodnoty sledovaných markerů se snížily také u nemocného. Takže někdy stačí, když nemocný alespoň pociťuje oporu od svého blízkého, který tu situaci dobře zvládá.

Dvě souvislosti

Situace je lépe zvládnutelná tehdy, pokud pacient sám projevuje zájem o vyléčení a nebojkotuje svou myslí léčbu!! Někdy byste rádi někomu dávali oporu, ale pro dotyčného není jednoduché si o ni říci nebo ji přijmout. Bojuje vnitřně s odporem, nenávistí, trpí pocitem ukřivděnosti, není schopen odpustit, má v sobě hněv a zlost. Žel, existuje souvislost mezi potlačovaným hněvem a nižší bojeschopností imunitních buněk a také existuje souvislost mezi hněvem a rozvojem chronického procesu v těle. Je proto žádoucí najít cestu, jak může být hněv vyjádřen a uvolněn, a to vyžaduje jemný přístup blízkých lidí a záměrné vytváření situací, v nichž se může v obličeji dotyčného objevit projev uklidnění.

Jako pomocník oxytocin

V biologii se poučíme o hormonu oxytocinu. Jeho produkce bývá vyvolána blízkostí našich milovaných, vedoucí k dotykům, radosti. Uvolněný oxytocin tlumí účinky stresu včetně útlumu stresového kortizolu a stimuluje imunitní systém.

Nemocný potřebuje odpustit a přijmout náruč svého blízkého, uvolnit pláč, jenž může v trápeném těle účinkovat očistně a ozdravně: nervově uklidnit, spustit produkci endorfinů, mírnit stres i napětí, přinést uvolnění, posílit se vlivem opory blízkých.

Byla doba, kdy měl každý člověk svého faráře; ten jej provázel celým životem, všemi důležitými životními situacemi. Jemu se zpovídal, dostával od něj rozřešení, on mu pomáhal dodržovat desatero a také se s ním připravoval na odchod ze života. Když se jeho životní pohár naplnil, splnil si vše, co měl na tomto světě učinit, dostal poslední pomazání a s klidnou duší odešel. A jeho rodina to také tak chápala, jako životní cyklus, střídání generací.

Žel, dnes tomu bývá jinak. Žijeme v sekulárním světě. Člověk nemá svého duchovního vůdce, je vlastně sám, tempo života je obrovské, fyzické síly jsou uměle bičovány k neustálému výkonu, na psychiku jsou kladeny až neuvěřitelné nároky. A když člověk „dohoří“, jeho příbuzní to nepřipouštějí a odchod ze života mu neumožňují, pokoušejí se o jeho prodlužování.

Porovnám tuto situaci s případy, kdy člověk pracoval, byl plný života a stále tvůrčí. Lidé, kteří jej znali, ho obdivovali za ten životní elán. On se nestrachoval o svůj důchod a nevadilo mu, že stále pracuje i v sedmdesáti letech. Pak náhle zemřel. Když uděláme rozbor jeho života, zjistíme, že si vše splnil, již neměl další motiv, proto odešel. Vyhnul se trápení s intenzivní nemocniční léčbou, ušetřil příbuzné jejich iniciativy vynaložené k oživování. Lidé si jej pamatují v tom nejlepším světle.

Stanovení motivace k životu je nedílnou součástí správně stanovené diagnózy.

MUDr. P. Šácha