Dostávám se do kontaktu s lidmi, kteří mají různé
potíže. Dnes již nemám žádnou ordinaci, jsem totiž v důchodu, nemám ani žádnou
vazbu na stávající zdravotní systém, nic nevyšetřuji, ani neléčím. Nicméně
mohu s některými lidmi, pokud mají zájem, uskutečnit rozbor jejich životní
situace, která je spjata se zdravotními problémy, a to jak při osobní
konzultaci, nebo nejlépe přes speciální poradnu PIIP,
která (jak čas ukázal) je nejefektivnější.
Nicméně mnozí dávají přednost osobní konzultaci. Na setkání jsou řádně
„připraveni“; mají s sebou pěkně vázanou složku s pečlivě seřazenými opisy
odborných nálezů o svých nemocech.
Jedna taková pacientka vypráví: „Víte, trpím od
narození atopickým ekzémem a od puberty mám astma, denně si foukám tento sprej
a při obtížích beru prášky, 1 x do měsíce se mi zhorší ekzém, na něj mám s
sebou v sáčku mastičky. Paní doktorka na kožním mi vysvětlila, kdy a jak mám
kterou mastičku užívat. Ono se to po ní krásně vylepší, ale stejně se mi to pak
zase vrátí, a to již musím vzít zase tuto jinou mast. Vidíte, tu kůži mám za ty
roky již takovou ztvrdlou, já jí říkám, že je hroší. Byla jsem na klinice, kde
mi provedli kompletní vyšetření alergologické, imunologické, krevní, však si
můžete v těch výsledcích zalistovat. A nikde nic nenašli. Můj imunitní systém
je prý v pořádku. Vyšetření stálo strašné peníze a moje obvodní lékařka mě již
nikam nechce posílat, protože by překročila limit. Tak jsem přišla za Vámi, já
si raději zaplatím, ale prosím Vás, řekněte mi, co se to vlastně se mnou
děje.“
Tak se tedy pustíme do rozboru.
Já: Řekněte mi něco o Vaší matce:
P: Proč se na to ptáte?
Já: No, potřebuji zjistit, jestli máte k ekzému
dispozici.
P: Když tak o tom přemýšlím, tak vidím ty její
ruce, jak byly hrubé a při mytí nádobí musela nosit rukavice, aha, ona asi také
měla ekzém. Kdybyste se mě na to nezeptal, tak bych si to ani neuvědomila.
Já: A co Váš otec?
P: Toho neznám, odešel od nás, když jsem se
narodila.
Já: Byla jste kojena?
P: Moc ne, jen krátce, asi 2 měsíce, mamince se
ztratilo mléko, víte, ona pořád plakala.
Já: Chodila jste do školky?
P: Už do jeslí! Ale chodila a nechodila, protože
jsem byla pořád nemocná. A maminka vykládala, že jsem strašně vyváděla a každý
den bylo přemlouvání, abych tam šla.
Ve školce to již bylo lepší, to jsem si zvykla, ale vzpomínám si, že se mi tam
stejně chodit nechtělo, ráno mě vezla na kole v létě, v zimě, ještě za tmy.
4 x za zimu jsem dostávala antibiotika protože z rýmy přišel kašel a v noci
jsem se dusila.
V 5 letech jsem šla na mandli, ale stejně to nepomohlo, protože ve škole jsem
musela jít ještě jednou.
Já: A co ten ekzém?
P: Do jednoho roku jsem byla osypaná po celém
těle, strašně jsem se škrábala – až do krve.
A „kolem školy“ se usadil jen do záhybů na rukou a pod koleny.
Ve škole jsem se za to styděla, protože jsem byla taková flekatá. Zvykla jsem
si.
Já: Co mi řeknete o svém období puberty, to si
mladý člověk vytváří svůj názor na svět a většinou dochází ke konfliktům se
starší generací. Jak jste na tom byla Vy?
P: Hrůza! Máma si přivedla druha, když mi bylo asi
8 let. Zpočátku to vypadalo dobře, ale potom začal pít, rodiče se hádali,
nenáviděla jsem ho. Těšila jsem se, že vypadnu z domu.
Já: A tehdy začalo Vaše astma?
P: No, máte pravdu, ekzém byl docela v klidu, ale
měla jsem záchvaty astmatu, brali mě na pohotovost, musela jsem i na infúze a
různé inhalace.
Já: Jiné nemoci jste neměla?
P: Ne, jen ten ekzém a dušnost, to se střídalo.
Já: A co alergolog?
P: Byla jsem na testech, našli mně roztoče, pak
pyly a první trávy. Jinak nic. Dostávala jsem kapky, abych si na alergen
zvykala, ale nikdy jsem je nemohla doužívat až do konce, protože jsem měla ty
stavy záchvatů.
Až po revoluci mně pak předepsali strašně drahý lék ve spreji, a ten si vlastně
stále foukám a pak dušnost zvládnu. Jsou tam nějaké kortikoidy. A na ekzém mám
ty mastičky.
Já: Pokračujte ve vyprávění svého životního
příběhu.
P: V 18 letech jsem se vdala. Našla jsem si kluka,
on měl podobné trápení, strašně jsme si rozuměli. Láska na první pohled. Dnes
vidím, že to byly růžové brýle, přes které jsem se na něj dívala. Neměli jsme
kde bydlet, tak jsme zpočátku bydleli každý sám, pak nám jeho rodiče uvolnili u
nich jednu místnost v podkroví – to bylo chvíli lepší, ale pak se roztočilo
hotové peklo. Nemohla jsem tam vydržet, dusila jsem se těmi poměry. Manžel to
začal řešit alkoholem. Nesnáším alkoholiky. Již to byl třetí muž – alkoholik v
mém životě.
Po dvou letech nás rozvedli, bylo to snadné, protože jsme neměli dítě. Štěstí v
neštěstí, protože jsem strašně toužila po dítěti, ale nešlo to.
Nyní jsem se vrátila k matce, protože i ona se se svým druhem rozešla. A to
ostatní již víte.
Chodím po různých klinikách, tady máte ty výsledky.
Já: Máte typické alergické onemocnění – atopický
ekzém, astma, které je považováno za onemocnění imunitního systému, a přesto
Vám na imunologické klinice napsali, že je Váš imunitní systém v pořádku. Je to
nelogické a každý člověk vidí, že je to nesmysl.
Člověk není jenom tělo, ale je i duše. Nepůsobí na něj jen alergeny, ale hlavně
stresy, a to jsou nehmotné záležitosti, ty se nedají změřit na imunologii.
Stres, co nás poškozuje, je často „podprahový stres“, je uložen v
podvědomí, neumíme si od něj odpočinout, pracuje i v noci, a když působí
dlouho, pak se to projeví na určitém orgánu. Jen se podívejte na svůj životní
příběh. Vždyť jste od samého začátku ve stresu.
P: A co s tím?
Já: Položím Vám filozofickou otázku. Co Vás,
člověče, vlastně trápí? Nyní se samozřejmě neptám na Vaši alergii.
P: Nic, já jsem vlastně v pohodě. Jsem s matkou,
mám kde bydlet.
Já: Tomu nevěřím. Před chvílí jsem Vám řekl o
podprahovém stresu. Na co myslíte? Co Vám leží v žaludku? Na co jste alergická?
Raději se přímo zeptám: Na koho jste alergická?
P: Mám pocit, že mě nemají rádi.
Já: A máte se sama ráda?
P: Vlastně ne. Nenávidím se, od malička jsem
nějaká jiná, jsou se mnou jen samé potíže.
Chybí mně mužský prvek.
Já: Vidíte – a je to venku. To je ta esence, to je
ten problém. Vaše tělo a duše nejsou v rovnováze. Imunitní systém je pak
poplašený, neumí správně reagovat na stresy.
P: No a co s tím?
Já: Ten problém musíte vyřešit sama! Lék ani lékař
to za Vás neřeší. Nevyhledávejte autority na klinikách, aby ten problém za Vás
vyřešily.
Uspořádejte si život, udělejte řez. Začněte pracovat také na duchovní úrovni.
Začněte tím, že se budete mít sama ráda. Nenadávejte si, když se Vám něco
nepovede. Věřte si. Váš první cíl bude spočívat v tom, že zvednete hlavu a
najdete své místo ve společnosti. Pokud se chcete uzdravit, musíte dosáhnout
jiného stupně poznání.
Svou cestu začněte např. zvýšeným pitným režimem, změnou stravy, pohybovou
aktivitou.
Tím zahajujete proces detoxikace, změníte biochemismus ve Vašem těle a ruku v
ruce se začne měnit i psychika. Tělo dostane podmínky k tomu, aby se začalo
léčit samo…
Tolik jeden příběh za všechny jemu podobné.
Jak jsem napsal v úvodu, moje role není o tom, že bych předepisoval nějaká
léčiva, ale pomohu dotyčnému rozmotat jeho zamotané klubíčko. On si pak musí
zvolit svou cestu k vyléčení.
MUDr. P. Šácha
