Pohled seniora lékaře po 30 letech praxe
Chtěl bych se v tomto článku zamyslet nad budoucností medicíny.
Jsem zastáncem celostní medicíny, jejíž princip je založen v prvním kroku na pojmenování příčiny, a to je hodně podstatné i pro budoucnost medicíny. Podle tohoto pravidla spočívá budoucnost medicíny v zabránění vzniku nemoci, a k tomu je potřeba příčinu znát. Tehdy se nemoc zastaví v raném stadiu, než vůbec propukne. Nejtěžší na celém procesu je druhý krok, který spočívá v hledání cesty, jak příčinu odstranit. A právě těmito kroky se zamezí výskytu zásadních nemocí vůbec. Pozorný čtenář si povšiml, že o ošetřování pomocí léčiv zatím není řeč. Tento třetí krok by měl nastat až v okamžiku plnění uvedených dvou kroků.
Otázka prevence
Zdravotně-politicko-ekonomická propaganda chrlí poučky o prevenci, ale žádnou efektivní vlastně nedělá. Setkáváme se s propagandou regulace kouření na veřejných místech, trestání kuřáků tím, že se zdražují cigarety, vidíme propagaci různých druhů očkování, která jsou diskutabilní. Ženy jsou údajně zabezpečovány v rámci tzv. prevence rakoviny děložního čípku vakcínami proti papillomaviru apod., chodí preventivně na mamografii, aby se včas objevilo ložisko případné rakoviny. Jsou známy markery, které signalizují rizika různých druhů rakovin.
Zasahují však tyto metody pravou příčinu – je to skutečná prevence? Když se již objeví vysoký marker nebo se na mamografii nalezne rakovinné ložisko, je přece již pozdě! Je to sice včas rozpoznané onemocnění, ale podstata nemoci je, žel, již v chodu, toto vyšetření nic neříká o příčině. Pak je také otázkou, jak se toto zjištěné ložisko ošetřuje: Odstraní se, potlačí se, zastaví se. Jak? A vyřeší se tím příčina, která onu nemoc startuje?
Skutečná prevence tedy musí pramenit z přesně pojmenované příčiny.
Jakmile známe přesnou příčinu nemoci, pak jistě poznáme také možnost efektivně zasáhnout, aby problém nevznikl, tedy jde o zásah dříve, než se vůbec objeví onemocnění.
Jestliže se investice do prevence soustředí do kupování mamografů, do operací objevených nálezů, do potlačující léčby, do statinů k odbourávání cholesterolu, do analgetik, které tlumí bolest, pak to nejsou dobře investované peníze. Z nich mají prospěch jen výrobci přístrojů a léků.
- Správně investované peníze do prevence mají být přivedeny spíše do molekulární imunologie a do systému, který upřednostňuje odhalení mechanizmu patologického procesu.
Uvedu příklad. Objevení opiátových receptorů v buňkách lidského těla a následné objevení tzv. endorfinů, tedy přirozeně analgizujících látek, které si tělo samo vyrábí, když potřebuje úlevu a zmírnění bolesti, odstartovalo zcela novou éru v medicíně.
Solidní lékařské výzkumy ukazují, že většina známých onemocnění je způsobena chaotickou – stresovanou komunikací mezi řídicími systémy v těle: tedy mezi mozkem, buňkami endokrinního systému a imunitními buňkami.
Ukázalo se, že receptory na všech těchto buňkách popsaných systémů jsou podobné. Toto zjištění umožňuje zcela jiné chápání procesů v lidském těle. A nad mnohými tradičními metodami a principy ošetřování pomocí léků visí velký otazník.
Ukazuje se, že prevence a léčení nemocí se má přesouvat na molekulární úroveň.
Místo toho, aby se příznaky nemoci potlačovaly, je logičtější, když se ke každé z nich přistoupí z hlediska její molekulární příčiny. Lze označit a identifikovat ligandy, což je seskupení aminokyselin, nositelek informace mezi buňkami, a lze sledovat jejich cestu v těle. Tak lze i určit místo, kde k poruše přenosu informace dochází. Dostaneme se tak k hluboké objektivní příčině nemoci.
Pokud tato komunikace nefunguje, tedy pokud imunitní systém ztratí schopnost své základní přirozené funkce ochránit tělo, jestliže nedovede správně rozpoznat, co je pro tělo prospěšné a co škodlivé, pak se projeví nemoc.
V minulosti třeba léčili syfilis arsenem, a dnešní věda se na tento způsob léčení tehdejší doby dívá s úsměvem. Jenže současná léčba rakoviny cytostatiky a ozařováním je pravděpodobně stejným obrazem. A dá se očekávat, že přijde doba, kdy se lékaři již blízké budoucnosti budou nad současným způsobem léčení také usmívat.
Podle mého názoru by se budoucnost medicíny a investice do prevence měly orientovat tímto směrem. Akademie věd, která zápasí o svou existenci, by měla dostat zelenou, aby mohla hledat cestu tímto směrem.
Ošetřování nemoci směrem k úlevě
Setkávám se s mnoha lidmi, kteří trpí chronickými progredujícími chorobami, jako je revmatoidní artritida, systematický lupus erytomatodes, roztroušená skleróza. Tito lidé jsou závislí na lékařích a na lécích, protože spontánní regulace organizmu je v takových situacích nemožná, imunitní buňky jsou „slepé“.
Léčba jim v nejlepším případě přináší dočasnou úlevu od jejich bolestí, ale za cenu mnohdy nepříjemných vedlejších následků. O to horší skutečnost je, pokud víme, že se tento ošetřovatelský postup nedotýká příčiny nemoci. Spočívá jen v tlumení projevů nemoci, jež s léčbou či bez ní nezadržitelně postupuje do chronicity… A čím déle takovýto stav trvá, tím více dotyčný tělesný regulační mechanizmus ztrácí schopnost se napravit a znovu správně regulovat.
Lidé chtějí mít dobré zdravotnictví, dotýká se každého. Téma zdravotnictví je stále žádané a odráží se také v umělecké tvorbě. V TV vidíme seriály Nemocnice na kraji města, Ordinace v růžové zahradě a ze zahraničí Doktor z hor či Dr. House a jiné.
Práce v systému
Po revoluci jsem pracoval v jedné menší okresní nemocnici, tehdy vznikalo sdružení lékařů, ze kterého byla později sestavena lékařská komora.
A právě tehdy, po dlouhé době, kdy nebyla možnost výběru, se hodně diskutovalo, kterým směrem se má medicína ubírat.
>> První teze byla – návrat k původnímu modelu rodinného lékaře. Lékař musí být univerzálně vzdělán, má žít v regionu s lidmi, má dobře znát jejich prostředí. Jeho ordinace má být vybavena k nejnutnějším výkonům a má být schopna základní diagnózy. Rodinný lékař má mít větší pravomoc k tomu, aby svého pacienta dokázal léčit ve své ambulanci a dále v jeho rodinném prostředí. Pouze v krajních případech posílá nemocného na kliniku, jak pro přesnější diagnózu, tak pro speciální léčbu či odbornou operaci. Pacient zaplatí výkon lékaře a s účtenkou pak jde na pojišťovnu, ta mu ji zpět proplatí.
>> Druhá teze byla – centralizace do nemocnic. Moderní vybavení, rozšířená lůžková část, peníze z centra. V našem okresním městě byly na přelomu revoluce již vybudovány základy pro rozšíření nového křídla nemocnice, měly tam být nové operační sály, nemocnice měla dostat přístroj magnetické rezonance, měla být rozšířena lůžková část, vybudována rychlá záchranná služba. Investice byly na cestě atd.
Diskuse byla tehdy převálcována argumenty ekonomickými a byla odsouhlasena druhá varianta – centralizace.
Po mnoha letech se ukazuje pochybnost této volby.
„Sousto“ nemocnic je příliš velké, nejsou peníze na udržení chodu takového systému. Lékaři jdou do stávky, odcházejí do zahraničí, pacienti si musejí připlácet za pobyt v nemocnici atd.
Praktický lékař se stal úředníkem, pracuje za počítačem, má omezené pravomoci, jeho limit je sledován revizními orgány, vztahy s pacienty jsou chladné.
Pro představu zde uvedu několik anonymních názorů – úryvků z korespondence naší poradny:
1. S klasickými doktory nemám dobré zkušenosti, nikdy mi moc nepomohli. Chodím už asi třetím rokem k léčitelce, ta mi předává energii, antidepresiva už neberu, ani žádné jiné prášky.
2. Zdá se, že situace ve zdravotnictví je už tak kritická, že lidé hledají pomoc stále častěji u alternativních lékařů.
3. Obvodní lékař bere mou nemoc jako výjimečnou poruchu a z finančních důvodů a úsporných balíčků mně žádné důkladné vyšetření nepředepíše… Je to začarovaný kruh.
4. Když specialistovi, ke kterému docházím, sděluji při každé návštěvě, že mé problémy pokračují beze změny, pokývá moudře hlavou a jen předepíše další dávku léku. Připadám si jako hypochondr… Moje praktická lékařka, kterou navštívím opravdu pouze tehdy, když mám větší problémy, mě většinou ani pořádně nevyšetří, jen napíše léky a odchod… O mé nemoci toho věděla méně než já, musela jsem jí vytisknout články z internetu.
5. Jsem již u druhého doktora a nedokázali mi příčinu říci, ba co víc, nedokázali mi zatím ani pomoci. Na otázku, co je příčinou, mi bylo řečeno, že příčin může být více. Jaké to jsou, jsem se již nedozvěděla.
V současné době není situace pro pacienty příznivá, zažíváme podivný pohled na celkovou schopnost moderní „vědecké“ medicíny skutečně pomoci. Alternativní medicína je neustále pranýřována, přestože nabízí návrat k původnímu způsobu léčení.
Před dvaceti lety jsem odešel ze systému pojišťoven a klasického pojetí medicíny, prošel jsem si různými školami v různých částech Evropy a pozoroval jsem, jak se problém řeší jinde.
V Helsinkách jsem brzy na jaře roku 1990 prošel různá pracoviště. Pozval mne můj kamarád a kolega pediatr a s ním jsem měl možnost krátkou dobu i pracovat a pozorovat tamější medicínské postupy. Uvedu příklad: Večer po práci jsme byli v šachovém klubu a hráli spolu partii. Během hry mu telefonovala jedna jeho pacientka o své nemocné dceři… Probral s ní situaci, zavolal do nemocnice Aurora, domluvil si se službu konajícím lékařem, aby dítě přijal na oddělení, a požádal o provedení určitých vyšetření a následné léčby. Matku s dítětem poslal tímto způsobem do nemocnice.
Ráno v 6.30 jsme nejprve vyjeli do nemocnice Aurora, jeho první cesta vedla k oné malé pacientce, potom konzultoval postup s ošetřujícím lékařem a později s matkou dítěte, ta pobývala už s dcerou na pokoji. Tehdy jsem byl jako v Jiříkově vidění…
Pak jsem hostoval ještě na dalších klinikách. Tehdy jsem viděl, že také u tzv. nevyléčitelných nemocí řešení existuje. A vůbec nemusí vždy jít jen o chemoterapii a protokoly sestavené farmakologickými firmami.
Podobná Jiříkova vidění jsem zažil v Grieshaber Akademii v německém Schiltachu, kde se léčení odehrávalo pomocí systémové informační medicíny. A stejně dále u firmy Dr. Peithner v Rakousku, kde jsem měl možnost proniknout do hloubi anti-homotoxické medicíny a dále pak do mikrobiologické terapie.
SYMBINATUR
V Čechách jsem pak poznatky postupně prosazoval do praxe, až jsem posléze dospěl k založení SYMBINATUR. Název je symbolický, ukazuje na symbiózu s přírodou.
Hlavním mottem je: Přírodní zákony se nedají obcházet.
Ať se člověk snaží sebevíc, ať pro to dělá i nemožné, ať k tomu používá nejmodernější léky, stejně to dopadne tak, jak je to dáno přírodou.
Prostě člověk má žít podle přírodních zákonů.
Pokud tak nečiní, objeví se mu nemoc, a tu nevyléčí lékem.
Základem práce je sestavení životní časové osy nemocného člověka. Z ní musí na povrch vyplavat ony někdejší snahy o obcházení daných zákonitostí. Časová osa mu také ukáže jeho marnou snahu o léčení pomocí léků.
Nejpodstatnějším krokem v této fázi je, že své zjištění musí pochopit a přijmout.
Tehdy přijde na řadu druhý krok, ze všeho nejtěžší. Totiž dotyčný se musí vydat cestou totální změny svého dosavadního života, a to od základu: začít od svého myšlení, od postoje ke svému tělu. Musí změnit názor na to, co je zdraví, co je nemoc a jak se má k nemoci postavit. Má najít způsob, jak zjištěné příčiny odstranit. Teprve když začne vážně pracovat na uvedených krocích, teprve tehdy se má tvořit jeho léčebný program, ale ten nemusí nutně zahrnovat léčiva! Jestli si někdo myslí, že se léčí, a má tím na mysli užívání léků, je na omylu.
Když jsem výše popisoval nejmodernější – klasický postup medicíny, který má být zaměřen na molekulární úroveň, pak výše popsaný postup je tomu nadřazen…! Ani ona medicína budoucnosti nedokáže obejít přírodní zákony. Pacient však tím způsobem dostane novou šanci, jeho receptory začnou pracovat správně, imunitní systém rozpozná alergen, bakterii, rakovinnou buňku.
Přesto však musí člověk projít totální změnou a jeho MYSL musí pracovat v novém režimu a s novým pozitivním programem.
Teprve spojením obou technik lze hovořit o skutečném léčení.
Vše záleží na lidech, s jakou iniciativou si budou vymáhat správný postoj lékařů. Ti jsou povinni jim vše vysvětlit a respektovat jejich názor. V některých zemích dávají podepisovat pacientovi dokument, zda chce být léčen klasicky či alternativně.
I čeští pacienti by měli pochopit, že žijeme v demokracii a že mají právo se dožadovat svobodného rozhodnutí, „co se mnou bude“. Spolupráce lékaře a pacienta nad zdravotním záznamem a sestavování časové osy pacienta by mělo být samozřejmostí.
V Rakousku jsem například zažil následující postoj lékaře: Pacientce popravdě řekl, když jej žádala o alternativní postup léčby: „Víte, já tomu postupu nerozumím, byl jsem vzděláván jiným směrem, ale pokud je to vaše přání, respektuji je. Domluvme se na tom, že mne budete o výsledcích zvoleného postupu informovat, budeme průběh společně sledovat.“ Žel, u nás stále působí historie vnucených postupů i tolik let po revoluci, je hluboce zakořeněna, takže celý proces bude trvat zřejmě dlouho.
Kdo ponese odpovědnost
Dalším bodem pohledu na budoucnost medicíny je zodpovědnost. Na jedné straně existuje volání po svobodě rozhodování, na druhé straně je otázkou, kdo má za toto rozhodnutí nést odpovědnost. Nelze tedy přistupovat k lékaři, chtít po něm alternativu, a přitom na něm nechat odpovědnost. Tak to by jistě nešlo.
Každý člověk se na vzniku své nemoci podílí, sám také musí nést odpovědnost za své léčení a sám si má zvolit cestu, kterou se vydá.
MUDr. P. Šácha