Sledovala jsem v televizi 6. března ´15 dobrodružný film o mladíkovi, který se vydal na víkend sám do hor, aby užíval sportovního zážitku horské turistiky a horolezectví.
A stalo se, když slézal do skalní štěrbiny, že se svrchu uvolnil balvan, horolezec pod ním padal a kámen s ním, až se kámen dostal do užšího místa a přirazil ruku horolezce pevně ke skále. Příběh natočený podle skutečné události, jež se stala myslím v roce 2010, popisuje jednotlivé dny, jak mladík natáčel své výpovědi, pozdravy rodičům, kterým před odjezdem ani nezvedl telefon, když maminka volala, tolik si byl sebou jistý, že žádná starost o něj není potřeba… Za dva dny si vybavil mnoho zážitků z dětství, i lásku, kterou dost neopětoval…, a jeho postoj se radikálně změnil.
Když mu došla voda, začal pít svoji moč, aby přežil. Každý den svítilo čtvrthodinku slunce a příjemně ho zahřálo, jindy se snažil zahřát tím, že kapesním nožíkem dlabal do balvanu rýhy poblíž uvězněné ruky. Už první den se popruhy pevně přivázal k balvanu, aby mohl za dlouhé noci i spát. Všechno dělal levou rukou, také své „denní zprávy“ jí natáčel na videokameru.
Do skály u balvanu vyryl své jméno a datum.
V noci se mu zdál sen, že nastala průtrž mračen, zalila i skalní průrvu, balvan uvolnila a on mohl utéci na pevnou zem, zajet autem k přítelkyni, ale ta ho do domku nevpustila, nevěřila mu, když se k ní předtím nepěkně zachoval. Láska, věrnost a založení rodiny pro něj nepředstavovaly dosud velkou hodnotu…
Probudil se a byl stále uvězněn, osvobození se nekonalo…
Všechny zážitky života, jak se zdá, směřovaly k jedinému okamžiku, o němž měl předtuchu, k pádu do průrvy a k uvěznění balvanem…
Když ho ani po víkendu nikdo nehledal, rozhodl se k velkému činu: Řízl se do ruky na předloktí blízko balvanu a po chvíli si začal postupně uřezávat ruku, včetně přeražení dlouhé kosti, dokud ji celou neamputoval… Zbylou ruku si ovázal a vložil do nepromokavého materiálu – do šátku, sebral věci, seskočil na zem, naposledy se otočil k ovázanému balvanu i se zbytkem zmodralé ruky a se zamračeným, ale odhodlaným výrazem to místo vyfotografoval…
Utíkal krajinou, slaňoval k jezírku špinavé vody, aby se napil čehokoli, pro záchranu života… Sto metrů před sebou uviděl skupinku lidí a ze všech sil na ně volal, aby mu pomohli. Uslyšeli ho, vrátili se, podali vodu, o kterou žádal, běželi s ním, někteří napřed, aby zavolali rychlou pomoc. Brzy se k nim snesl vrtulník…
Ten chlapík to všechno přežil. Jmenuje se Aaron Ralston a film natočený podle jeho skutečného příběhu nese název 127 hodin (USA/VB 2010).
Brzy potkal Aaron svou nynější ženu a mají malého synka, Aaron plave, slézá hory a vždy dává o sobě rodině vědět, kam se vypravil, žije plnohodnotným životem, jen s větším důrazem na rodinu, lásku…
Silný příběh o obrovské odvaze, bolesti, vytrvalosti a sebezapření, obratu v životě…
xxxxxxxxxxxxxx
A pak je tu jiný příběh.
Odehrál se před víc než dvěma tisíci lety.
Tehdy se nechal římskými vojáky zatknout samotný Bůh v těle, Ježíš. Sotva se přiblížili, začali pod Jeho mocí padat k zemi. Znovu se jich proto zeptal, koho hledají.
Když Ho chtěl Petr chránit před zajetím, usekl jednomu vojáku ucho, ale Kristus k němu přiblížil Svou ruku a ucho na místě uzdravil.
Po výslechu a odsouzení Jeho, nevinného, který jako jediný z lidí byl bez hříchu, a proto se mohl za hříšné obětovat, aby nemuseli být na Soudu odsouzeni pro svá provinění, kráčel s obrovským břevnem, častován ranami důtek, na jejichž kožených řemíncích byly navázány úštěpky kostí a želízek, aby odsouzenec co nejvíce trpěl, na vrch zvaný Golgota, tj. lebka, kam se vedli nejtěžší zločinci, aby byli prokleti ti, kdož visí na dřevě, snášel plivance a rány, provokující otázky – Kdo tě to teď uhodil? Jsi-li Boží Syn, víš to…! A zbodán na těle i v obličeji k nepoznání, strhali mu kusy vousů i s pokožkou, odhalený a bez roušky visel na kříži, aby na konci tělesného utrpení zvolal: „Dokonáno jest“, resp. „Zaplaceno jest“. Svou jedinečnou, božskou krví, zaplatil za hříchy mnohých, kteří si Jeho oběť vztáhnou v modlitbě osobně na sebe a odevzdají Mu svůj život dobrovolně, z víry v Něho.
Zemřel, byl pochován a třetího dne, brzy zrána po sobotě, byl z moci Ducha Svatého vzkříšen, vynesen z hrobu a zjevoval se ještě po čtyřicet dní Svým věrným.
Naposledy Ho uvidělo nejen dvanáct učedníků, ale i další přátelé, celkem sto dvacet lidí, jak oproti pozemským fyzikálním zákonům stoupá do výše… I dnes je živý, daří se Mu dobře, sedí po pravici Otce a řídí celé Stvoření, má v rukou veškerou pravomoc.
Byla doba, kdy Bůh chodil po Zemi, vyučoval a sloužil. Kdo pochopí, co všechno nám zanechal v Bibli, může být provždy u Něho zachráněn.
PhDr. P. Šáchová
