VIII. Hrdina z Morkůvek – František Peřina

Počátkem roku 1986, tedy rok před mým odchodem do důchodu, k nám často z Brna jezdíval na návštěvu můj spolužák Jožka Škrla. Jakmile přijel, když jsem měl čas, chodil jsem za ním do malinkého domečku na Vrchním Konci. Bydleli jsme blízko sebe a do obecné školy i do měšťanky jsme chodili spolu. V době aktivního života nás osudy rozdělily, ale v pozdním věku jsme se opět našli. Rádi jsme spolu navštěvovali „filozofa“ Karla Jelínka. Ten skládal básničky, hlavně o práci v JZD, a také znal dobře místní historii, byl totiž starší než my. Sám žil jako vdovec, v manželství děti neměl, přesto byl v obci při křtu za kmotra mnoha malým dětem, třebaže nebyl v příbuzenském vztahu.

Povídali jsme si o tom, co je v obci nového, a on nám nikdy neopomenul nabídnout něco ostřejšího k pití. Byl skrovný a dobrého srdce.

Jen pro charakteristiku doplňuji, že v pondělí 16. dubna, tedy prvý den fronty u nás, kolem poledne, na koni přijel kozák s ušankou a se samopalem na zádech a hledal právě Karla Jelínka. Ten ale doma nebyl, neboť s ostatními odešel do Kobylí do bezpečí. Kozák se zachmuřil, chvíli mlčel a pak řekl česky: „On byl dycky posera, my jsme spolu byli v poddůstojnické spojařské škole v Mukačevu“ a hned zase odejel.

Velmi mně imponovalo, když k nám Jožka přišel na vánoční svátky na besedu a mojí ženě přinesl rozkvetlou konvalinku. Často jsme seděli a jen tak u kávy klábosili, co ještě budeme dělat, než budeme v důchodu, a co potom, až důchodci budeme. Také jsme probírali světovou i místní politiku a vždy jsme se shodli. Oba nás iritovala ta místní.

Teď trošku představím svého přítele Jožku Škrlu. Narodil se tak jako já druhorozený, on ze čtyř dětí, já ze šesti. Jožka se vyučil obchodním příručím v Kloboukách, v obchodě u Racků. Nacházel se naproti naší měšťanky, proto tam za poledne chodily skoro všechny přespolní děti, i když nic nenakupovaly. Pan Racek byl důstojníkem ve výslužbě rakouské i české armády. V obchodě jej vždy zastupovala „slečna“, obyčejně nevkusně oblečená a hrozně rozcuchaná žena, již s prokvétajícími vlasy. K ruce však měla mladého pomocníka, jemuž stejně jako i nám, říkala „ogar.“ V tomto obchodě bylo k dostání snad všechno: postroje na dobytek i různé řetězy a řemínky, porcelánové hrnky na kafe, talířky na polévku, cucavé cukroví, šmír na mazání kol hospodářských vozů a další krámy a různé harampádí. Všechno pořádně zaprášené, včetně nakládaných okurků v bečkách. Okurek byl za 20 haléřů, lák zadarmo. Právě tyto okurky jsme chodili panu Rackovi krást. V poledne byl obchod plný děcek, situace byla nepřehledná, toho se využívalo, a pak pokaždé nějaký okurek chyběl. Pan Racek i slečna to věděli, honili nás a dělali křik, že to budou žalovat ve třídě. Pokud však vím, nikdy tak neučinili. Zde se tedy vyučil můj přítel Jožka Škrla.

U něho pracoval do doby, než nastoupil vojenskou presenční službu, na niž narukoval do Tábora. Nastoupil do poddůstojnické školy a po jejím ukončení byl odvelen do školy důstojníků v záloze. I tento kurz absolvoval velmi dobře, proto mu nadřízení nabídli, aby zůstal na vojně jako voják z povolání. Dlouho se nerozmýšlel a přikývl. Později, když dosáhl hodnosti kapitána, stal se pobočníkem velitele divize v Táboře v Čechách, ale jen do roku 1969. Na základě ztráty důvěry byl vyloučen ze strany i z armády. Škrla si po propuštění z armády práci našel, a to v brněnské Oděvní tvorbě jako skladník. Pro svou pracovní iniciativu a důvtip se zakrátko stal vedoucím prodejního úseku. I tady měl velmi brzy dobré pracovní výsledky. Najednou a dlouhodobě Oděvní tvorba plnila plán tržeb na stotřicet a víc procent. Odvážil se například naložit plný autobus šatů, šálů, šátků, košil a různých doplňků a vyjel s ním na venkov prodávat. Vracíval se vždy s vyprodaným autobusem. Vesele prodával a všichni byli spokojení, hlavně venkované. Do té doby, než si tohoto opět všimli na KV KSČ. Ti zjišťovali, kdo je příčinou pravidelného vysokého plnění plánu. Když zjistili, že Škrla, okamžitě dostal výpověď a místo odměny a vyznamenání mu bylo nabídnuto nové místo ve smaltovně na Poříčí jako dělník. A tak pomáhal smaltovat lavory a vany. I když i zde začali plnit předepsaný plán, zakrátko jej pro iniciativu a krácení termínů ve výrobě vyhodili a doporučili mu místo v automobilové dopravě. I zde si počínal velmi zodpovědně, proto se stal zakrátko dispečerem nákladní dopravy ČSAD Brno. Než ho stačili vyhodit (vždy na základě doporučení KV KSČ), dočkal se důchodu. Dostal sice důchodový výměr, ale neodešel na odpočinek, nýbrž si našel místo vrátného v Lacrumu Brno – Komárov. A teď už na něho „aparátčíci“ neměli žádný špagát po stránce politické ani pracovní.

Po celou dobu této anabáze jezdil každý týden domů do Morkůvek autobusem nebo osobním autem zn. Lada, jen někdy i se svou druhou ženou. On se svými vnučkami buď zavařoval ovoce, nebo vařil oběd a potom se bavil na zahrádce a zde učil vnučky lásce k půdě. Kouřil čibuk s voňavým tabákem. Když byl sám na domečku č. 99 a bylo nepříznivé počasí, udělal si v malém kuchyňském sporáčku oheň, dal vařit vodu na kafe, vzal tužku a papír a psal básničky nebo povídky do novin. Podepisoval se v nich jako Josef Morkovský. V jeho pozůstalosti se později našlo velké množství jeho literárních pokusů.

Byli jsme v úzkém kontaktu, často jsme se navštěvovali, probírali a plánovali, co je třeba ještě udělat užitečného. Vymýšleli jsme, že založíme klub důchodců, který bude mít na starosti „Kravskou mísu“, k ní upravíme cestu, vyčistíme tam porost a nahoře na ní zvelebíme prostředí. A se spoluobčany tam budeme trávit soboty a neděle v dobré náladě a při trošce bílého nebo červeného. Jistě by pak nechyběl ani zpěv. Nebo upravíme vjezdy do obce a na každé vjezdové značce připevníme květináče s rozkvetlými muškáty. Otázkou bylo, kdo je v parných dnech bude zalévat. Doufám, že i tento maličký problém by se snadno vyřešil, nějaký peníz ročně by to mohl zajistit.

Počátkem roku 1987 jsem mu sdělil, že mám kontakt na majora Františka Peřinu, jenž v té době žil v USA. Adresu na něho jsem dostal od Zdeňka Vlasáka. Jeho manželka Irena je Peřinova neteř.

V kronice obce Morkůvky za léta 1918 – 1955 na straně 101 kronikář napsal: „Poprvé kapitán, pilot zahraniční armády František Peřina, přijel do Morkůvek 5. července 1945. Uvítáním u rodného domku č. 76 pověděl nám krátce o svých životních dojmech a pak s hudbou se odešlo do Sokolovny, kde byl další program s uvítáním učitelem Františkem Novotným. Náš „Franta“ vzpomněl, jak u nás „sokoloval“ a o svém životě v zahraničí. Mnoho vyznamenání a řádů má za své činy a můžeme být na něj hrdí, že se z bývalého rotmistra stal kapitán a nyní štábní kapitán, jenž jest našim rodákem.“

Několik týdnů nám se Škrlou trvalo, než jsme si své názory srovnali. Totiž, bylo by prý dobré, aby napsal své vzpomínky, a my je pak u nás v republice budeme publikovat, to vyplynulo z našich debat. O takové knihy z II. světové války a hrdinských činů našich pilotů na západě je u nás úplná bída. Několikrát jsem Peřinovi napsal, aby se pokusil načrtnout své vzpomínky z bojů nad Francií a Velkou Británií, se sdělením, že u nás o tom píše František Fajtl a jiní a knížky jsou vždy ihned rozebrány. V novinách psali o pilotech čas od času velmi zajímavě novináři Petr Radosta a Jindřich Drebota, tyto články o skutečných leteckých soubojích jsou hltavě čteny.

Peřina nejdříve neodpovídal, ale později, když také uvažoval dát své polnosti svému prasynovci, psal častěji. Písemně mě požádal, abych mu v této záležitosti pomohl. To však byl již podzim roku 1989.

Mezitím sdělil Škrla tuto skutečnost svému švagrovi Milanu Bravencovi, který pocházel z Hovoran a byl také voják, důstojník z povolání a redaktor časopisu „Květy“, ve kterých již v roce 1977 psal o 311. bombardovací peruti a pilotu Josefu Pavelkovi z Velkých Pavlovic. Tehdy vyšlo jeho několik velmi čtených článků. Také psal o 312. stíhací peruti a stíhači Františku Peřinovi.

I Milana vyhodili z vojny, on si však našel zaměstnání jako vrátný v tiskárně, kde pracoval až do své smrti. V té době oplýval velkou aktivitou, proto námi nabízenou možnost spolupráce vřele přivítal. Náš vzájemný kontakt se odvíjel jen dopisy. On žil v Praze, Jožka Škrla v Brně a já v Morkůvkách.

Peřina nakonec začal spolupracovat, nejdřív jsem mu musel poslat postup, čeho se má držet, takový žebříček: rodiče – sourozenci – obecná škola – měšťanka – učení – vojna – pilotní škola, začátky letecké akrobacie a soutěží ve Švýcarsku s kapitánem Novákem, a s přítelem Širokým – Olomouc – útěk za hranice – Polsko – boje ve Francii – Velké Británii – konec války – návrat domů a znova útěk za hranice. Musím přiznat, že z toho nadšený nebyl, ale psal, sice nepravidelně, ale psal. Dopisy chodily se značným zpožděním a často přelepené, roztrhané a nejdříve pečlivě přečtené cenzurou. Z mnoha dopisů jeho ženy Aničky se až 3. 8. 1989 objevila zpráva, že „Franta píše od rána do večera“. O měsíc později Peřina sám napsal: „Začal jsem psát svůj životopis a část jsem poslal panu Bravencovi.“ Dále se zajímal, jak by se dala informovat česká veřejnost o západních letcích a zda může z jeho vzpomínek vzniknout kniha. V dalších dopisech si však Anička i Franta stěžovali, že od Bravence neobdrželi žádnou zprávu o přijetí jejich dopisů a dokonce, že Bravencovi nedůvěřují. Proto mně na počátku listopadu 1989 poslali opis jako doklad o tom, že Peřina píše. A ten oznamoval, že nehledě na vzniklou situaci píše dál. Věc se později vyjasnila. Bravenec totiž Peřinův životopis neobdržel, zřejmě se cestou ztratil nebo byl zabaven. Velice zajímavé jsou Peřinovy reakce na politické události u nás. „Naše vláda si nikdy nevzpomněla ani slůvkem, že jsem byl jeden z těch, co něco pro vás udělali. Situace se již mění, a tak to snad již nebude dlouho trvat a bude všechno lehčí.“

To byla narážka na negativní odpověď MNV Morkůvky na naši žádost ze dne 4. 8. 1989. Dále pokračoval: „Až se situace obrátí, tak se bude moci něco dělat. Jak se zdá, nemusí to ani dlouho trvat.“ V lednu 1990 Anička oznamovala, že dostali dopis od Bravence se sdělením, že obdržel jeho část životopisu. Další pozoruhodností tohoto dopisu je, že se chystají domů, tedy na návštěvu republiky, i Morkůvek. V dopise z 25. 2. 1990 Peřina napsal: „Bravenec poslal ukázky z Dialogu přes oceán a myslím, že to zpracovává poměrně dobře“.Z počátku jsme je s Jožkou nejdříve přečetli, něco doplnili, znova posílali Milanovi do Prahy. Hlavně on chybějící údaje vyhledával a další materiály sháněl v archívech. Ke konci Peřina své vzpomínky posílal přímo do Prahy, neboť to bylo rychlejší. Začínala se tak rýsovat ještě zdaleka ne hotová, avšak zajímavá kniha. Již tehdy dostala od Milana název „DIALOG PŘES OCEÁN“, zcela výstižné pojmenování. V únoru 1990 mi psal F. Peřina z Ameriky, že by v květnu rád přijel domů a že dostal ukázky „Dialogu“, jsou docela dobré a je s nimi spokojený.

Léta 1988 a 1989 byly pro nás velmi náročné. Nejen v hledání podkladů a odpovídajících materiálů pro zdárné ukončení plánované knihy, ale hlavně bojem či potýkáním se s úředním šimlem, především místním. Žel, v minulém politickém systému musela jít jakákoliv žádost nejdříve na MNV, tam případně seděla žába na prameni a nebylo síly ji přemoci, zvláště pokud měla kolem sebe nepřející a neuvažující pomocníky.

Dne 4. 8. 1989 (ještě v totalitě) jsme poslali radě MNV v Morkůvkách své návrhy na zviditelnění našeho rodáka Františka Peřiny a pro vstřícné kroky k jeho osobě. V krátkosti uvedu, o co nám šlo:    Aby

• Obec by požádala o zvýšení jeho důchodu a jednorázovou odměnu ve výši jeho 4 – 5 měsíčních důchodů.
• Podat návrh na jeho povýšení do hodnosti plukovníka či podplukovníka.
• Ulici, ve které se narodil, pojmenovat jeho jménem. Na rodný dům umístit pamětní desku.
• Náklady neřešit z rozpočtu obce, ale veřejnou sbírkou.
• Navrhovali jsme zpracování životopisu Františka Peřiny a jeho vydání v nákladu 5.000 kusů výtisků.
• Doporučení radě MNV, zda by dodatečně zaslala blahopřání k jeho letošímu 50. výročí svatby.
• Náš slib a ochota, že při plnění jednotlivých bodů budeme nápomocni.

Odezva byla nulová, odpověď jsme nedostali. Naše žádost putovala okamžitě na ONV a státní bezpečnost s tím, prý co si to dovolujeme, žádat takové nesmysly a navíc pro západního vojáka. Více než za dva měsíce mě jako náhodou potkal náčelník StB z Břeclavi, s nímž jsem se osobně znal. Byl to major JUDr. Jiří Jírava. Řekl mně: „Ty, co máš na té obci? Tam jsi v průseru, toho Peřinu vynech, jinak dopadneš špatně!“ a rychle autem odfrčel pryč. Teď si však myslím, že spěchal podobně jako i později, aby v lanžhotském lese spálil kompromitující materiály. Pak jsme asi za měsíc u nás po stranické schůzi zůstali stát na mostě, a to náš desítkář Vl. Kincl a člen strany Oldřich Soukup. Vláďa mně důvěrně sdělil: „Měl jsi kliku, že se stal státní převrat, (řekl, že se to posralo) jinak už jsi byl na lopatkách, chtěli jsme tě zavřít.“ Vláďa byl hudebně nadaným, a byl přátelský. Kupříkladu v pondělí na hody při zavádce řídil místní smíšený sbor a zrovna tak dirigoval na hřbitově při posledním rozloučení. Zemřel poměrně mlád na moderní nemoc, škoda, nebyl tak starý, ještě aspoň nějaký čas měl dirigovat.

Podobnou osobností byl i Oldřich Soukup. Pracoval dlouhá léta jako předseda vesnické organizace KSČ. Dobrosrdečný, upřímný, vše rychle chápající a lidský. Často tvrdě oponující tehdejší předsedkyni obce. Ta však měla hlavu pomazanou světskou i politickou mocí. Bývaly to tvrdé, ale marné třenice. Hudebně nadaný moc nebyl, ale velmi rád zpíval. V soukromém životě nešťastný, od manželky nepodporovaný, v duši osamocený, ale lidská osobnost. Byl užitečný, vždy s otevřeným hledím, měl rád všechny lidi. Podobných chlapů je jistě v každé dědině víc. Také škoda, že odešel brzy, zůstal však nezapomenutelným v mnoha operetkách a divadelních hrách coby ochotník.

Dne 17. 8. 1989 jsme navzdory místnímu negativnímu postoji odeslali dopis tehdejšímu nejvyššímu stranickému a státnímu představiteli, generálnímu tajemníku KSČ a prezidentu republiky Dr. Gustávu Husákovi. Jeho obsah uvádím v kostce: povýšení Františka Peřiny, přiznání mu důchodu a poskytnutí jednorázové odměny.

Kopie naší žádosti je uvedena jako příloha č. 1 (dopis G. Husákovi).

Odpověď přišla poměrně brzy, hned 24. srpna 1989, z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím, že žádost předávají Federálnímu ministerstvu národní obrany. Odpověď podepsal náčelník generálporučík Jiří Nečas, a je uvedena v příloze č. 2.

Mezitím si mě 4. září 1989 pozvali na MNV s. Knollová a místopředseda ing. Kališ. Co jsme si to usmysleli starat se o cizí lidi, a navíc o západního letce, našeho kapitalistického nepřítele. Tehdy jsem jí řekl, že nerozlišuji naše občany – vojáky bojující na východě či na západě, ale že si obě strany od nás zaslouží maximální pozornost a pomoc, přinejmenším zcela určitě poděkování.

Doporučeným dopisem ze dne 7. září 1989 z Federálního ministerstva národní obrany přišlo dlouhé a trpělivé vysvětlení, že to bohužel nejde. Text dopisu je uveden jako příloha č. 3 – podpis nečitelný.

Následoval dopis historikovi a spisovateli, docentu generálu Šmoldasovi, účastníku bitvy o Duklu, zda by napsal dopis na naši obec a v něm zdůraznil svoji přímluvu na podporu našich snah (je uveden jako příloha č. 4). Odpověď od něj však nepřišla. Ochranu jsme tedy hledali u Českého svazu protifašistických bojovníků v Břeclavi. Ti odpověděli, že to nejde, tedy to už jsme věděli. Za jejich snahu alespoň dodatečný dík.

Mezi tímto boxováním se přehoupl rok 1990 a u státního kormidla byl nový člověk, Václav Havel. Tomu jsme dne 26. 1. 1990 napsali nový dopis, ve kterém jsme ho seznámili s Františkem Peřinou, kdo to byl a co pro něj chceme udělat (kopie dopisu panu prezidentu Havlovi je uvedena jako příloha č. 5).

Také jsme přiložili jeho plnou adresu: Frank Perina, 3830 Swenson Str. Park Terrace 303, Las Vegas, Nevada. Odpověď přišla z Vojenské kanceláře prezidenta republiky dne 21. března 1990 se sdělením, že se rehabilitací zabývá Ministerstvo národní obrany, kterému je předán náš dopis k vyřízení. O výsledku budeme informováni my i major Peřina (kopie dopisu je uvedena jako příloha č. 6).

Žádosti a prosby byly na počátku našich snah dosud neprůstřelné, se změnou politického dění však byly úřady sdílnější. Netýkalo se to však naší obce, kde stále „přicházel mráz z Kremlu“ až do nových voleb, než nastoupil nový a mladý starosta Miloš Vlasák. Ten však po jednom volebním období skončil a vše se vrátilo, žel, do starých kolejí. 17. listopad 1989 se stal zlomovým datem, kdy v naší republice definitivně roztály kremelské ledy, u nás však vesele mrzlo dál. My jsme se navzdory tomuto mrazu připravovali na příjezd Františka a jeho ženy Aničky.  Ten nám totiž v dopise z 25. února 1990 oznámil, že ve čtvrtek 31. května přiletí do Prahy. A odtud přijedou do Morkůvek, zpět do Las Vegas se budou vracet 9. července. Pro nás to bylo radostné sdělení, a proto jsme se vzhledem k této příležitosti rozhodli, že bude dobré pozvat další účastníky boje o Anglii, kteří žili v ČSR. Zajeli jsme opět do Břeclavi na Svaz protifašistických bojovníků. Tehdejší předseda pan Komenda nám neporadil, neboť sám nevěděl. A tak jsme záchranu našli v Pavlovicích u pana Josefa Pavelky. Srdečně nás přivítal a na naše otázky velmi ochotně odpovídal. Dověděli jsme se mnoho zajímavého z dálkového letectví. Všichni tito hrdinové vlastně stále lítali nad nepřátelská území, a když se stalo a letěli bez ochrany, byli snadnou kořistí nepřátelských stíhačů. A také, když byl ve výškách boční vítr, musel navigátor přesně vypočítat odchylku. “Třeba když jsme vyletěli z Anglie a cíl byl Hamburg, a nad kanálem byl silný boční vítr, navigátor musel navést letadlo na trasu třeba o 30 km dále od cíle. Délka cesty a síla větru nás zavála přesně nad určený cíl. To byla práce každého navigátora, aby letadlo přesně navedl nad cíl a zase šťastně na mateřské letiště. Za deště a husté mlhy měl práci velmi ztíženou.

Za tři návštěvy u něho jsme věděli, co jsme vědět chtěli. Svoji účast na setkání s Peřinou přislíbil. A my jsme s vervou připravovali vzpomínkovou besedu vzájemně se znajících západních pilotů. Tato se pak zdárně uskutečnila v Morkůvkách dne 29. května 1990 na dvoře u Babáčků č. 106 a skončila – jak jinak než ve sklepě. Podával se vonící, čerstvý, teplý a prorostlý uzený bůček s čerstvým chlebem a tvarohové koláče. Účastnila se ho brněnská televize pod vedením redaktorky Věry Příkazské.

Vzácní hosté

První sedí tady ještě kpt. Josef Pavelka, příslušník a pilot 311. bombardovací perutě, vedle něho npor. pilot stíhač 312. perutě pan Ladislav Kováč z Břeclavi, nar. 19. 8. 1917. Anička Peřinová, pilot stíhač také 312. perutě, major František Peřina z Morkůvek a pilot stíhač leader 313. perutě mjr. Otmar Kučera, t. č. bytem Rennenská 42, Brno.

Anička v dopise z 3. 8. 1990 děkovala za bohaté pohoštění v Morkůvkách a za iniciativu k Frantovu povýšení a vyjádřila lítost, že nemohli zůstat déle.

Brněnské studio České televize vysílalo z tohoto setkání dne 24. 10. 1990 asi dvacetiminutovou nahrávku. Tehdy se události zúčastnila i redaktorka okresních novin Nový život paní Valná. Po ukončení návštěvy odjeli Peřinovi do Prahy, kde si od Milana Bravence vyžádali jeho rukopis připravované knihy „Dialog…“. Peřinovi předali celý tento materiál Františku Fajtlovi k přepracování. Ten se však psaní knihy vzdal, když zjistil, že Bravenec píše „Dialog přes oceán“. Až po sdělení Peřiny Milanu Bravencovi, aby dál nepokračoval, začal Fajtl psát známou knihu Generál nebe. Ten však z Bravencovy práce nepoužil prakticky nic. Dlouho jsme tápali, proč se tak stalo a co zapříčinilo takový obrat. Proč odmítl námi těžce a namáhavě, dnes bych řekl, že i riskantně připravované podklady pro Bravencovu knihu. Svitlo nám až po dlouhých debatách a za několik let. Přišli jsme k závěru, že jsme se tam nevědomky ani slůvkem nezmínili o osobnosti Peřinovy ženy Aničky. Tehdy jsme neměli důvod, protože jsme znali její problematický způsob života za protektorátu a ani slůvkem jsme se nezmínili o její údajné internaci, o které ona mluvila. Nebo to mohla být její samolibost. Byly to však ty PRAVÉ PŘÍČINY? Je možné i to, že se Fajtl Peřinovi zdál erudovanějším autorem.

V příloze č. 8 otiskujeme jednu odpověď z Federálního ministerstva národní obrany, podepsanou generálem Frýbertem, na naši žádost o povýšení Františka Peřiny. Odpověď z 6. 3. 1991

V dopise ze dne 1. 2. 1991 Anička psala, že je Franta velmi spokojen, že se mu konečně dostalo nějaké uznání od vlády a že byl povýšen do hodnosti plukovníka. Měli jsme z toho i my radost, protože jsme věděli, že to bylo z našeho podnětu. V březnu Franta oznamuje, že svoje osmdesáté narozeniny bude slavit v Morkůvkách, což se také stalo. A o rok později byl povýšen do hodnosti – generálmajora a nakonec do hodnosti generálporučíka. Na počátku roku 1992 Anička psala o jejich úvahách přestěhovat se k nám do republiky. “Jednou Franta chce, podruhé zase ne.“ Kniha „Generál nebe“ bude vydána počátkem září. V pozdějším dopise uvedla: „Budu mít moc práce se stěhováním do Prahy, kde nám byt sehnali naši známí.“ V dopise ze dne 25. 11. ´92 uvedla „osmdesáté druhé narozeniny budeme slavit v Morkůvkách, pozveme asi 100 lidí, z Prahy přijede autobus“.

Škrla umřel 11. listopadu 1992 v Brně na zápal plic a o další rok i Milan Bravenec v Praze. Anička v dopise ze dne 11. 2. 1992 už psala o konkrétním stěhování do Prahy a dále uvedla, že kniha „Generál nebe“ je již vyprodaná a že doufají, že bude i druhé vydání.

Peřinovi se na počátku roku 1993 z Kalifornie natrvalo přestěhovali do Prahy 6 – Řepy, Mrkvičkova ulice č. 12. Odtud pak nejméně jedenkrát za rok, zpravidla na hody, přijížděli do Morkůvek. V této pražské čtvrti po něm přejmenovali základní školu a vybudovali v ní jeho síň slávy. Byl velmi často zván na přednášky a letecké slavnosti po celé republice. Při jedné takové, v roce 1999, i do Náchoda, s ním i mnozí ministři, např. financí, vnitra i se svými náměstky. Tamější paní starostka při představování prvně jmenovala pilota generála Peřinu, vzpomněla jeho zahraničních úspěchů a pak teprve přivítala přítomné ministry a ostatní hosty.

Toto se o jeho rodišti říci nedá. Ač byl také v tomto roce pozván, a to zastupitelstvem obce, na slavnostní otevření kulturního domu dne 14. srpna 1999. Na jeho místě stávala kdysi stará dobrá sokolovna, jež za dosud nevyjasněných okolností do základů vyhořela, ale byla naštěstí rychle znovu vybudována ale pod novým názvem Kulturní dům – také díky panu Vágnerovi a sbírkám morkůvských občanů.

Zde, na rozdíl od náchodské starostky, přivítala morkůvská starostka na prvním místě zástupce ONV a vzpomněla všechny, řekl bych nezajímavé osobnosti. Avšak na rodáka, čestného občana, hrdinu II. světové války, nositele mnoha zahraničních vyznamenání, který je držitelem plakety prezidenta republiky a nositelem vyznamenání Řádu Bílého lva, na něho zapomněla a vůbec jej NEPŘIVÍTALA…! Připravený text do deníku Rovnost „Přišel mezi své a nepoznali jej.“  — A negativní odpověď z Rovnosti. Jsem pevně přesvědčen, že to nebylo jen nedopatření či zapomnětlivost. Nebo snad stranická poslušnost? Peřina stranickost vždy tvrdě odsuzoval a nikdy v žádné straně nebyl. Vždy připomínal, že za první republiky musela být policie i vojáci a státní úředníci apolitičtí. To znamená, že k volbám nechodili…! A mělo by to tak být pro blaho občanů i nyní!

Mezitím probíhaly další přípravy a různé žádosti na vybudování památníku Františka Peřiny. Původně jsme chtěli, aby Obecní úřad Morkůvky vykoupil jeho rodný dům a v něm se vybudovalo malé muzeum věnované Peřinovi. Vedle toho v něm připomenout i další osobnosti obce – Františka Novotného, Ludvíka Dobeše i jiných a instalovat artefakty výzbroje a výstroje II. světové války, ale také památky z historie obce – archeologické nálezy a předměty vybavení starých domácností, fotografie a jiné dokumenty. Měli jsme za to, že by taková expozice upoutala zájemce nejen z naší republiky, ale i ze zahraničí, a to vzhledem k takové osobnosti, jakou Peřina byl. S tímto návrhem obecní zastupitelstvo nesouhlasilo a ani jeho příbuzní. Příbuzní, tedy majitelka jeho rodného domku, namítala, že tam hodlají postavit nový dům. A obec o vybudování muzea nechtěla také ani slyšet. Proto jsem začal na konci roku 2003 utvářet tzv. „muzejní iniciativu“, jejímž úkolem mělo být vybudování pamětní síně v jedné z prázdných tříd bývalé základní školy. Budoucími členy nebo alespoň sympatizanty, měli být a tuto myšlenku podpořit tyto osoby: Krhánek Jaroslav, Dr. Žáček Josef, Adámková Marcela, Sadílková Zdena, Ing. Pučálka, Mgr. Pučálková Dana, Malinka Břetislav, Ing. Malinka Jaroslav, Babáček Josef, Petrášová Lydie. S touto novou činností je měla tehdy seznámit poslední jmenovaná. Bohužel se tak nestalo.

Hned v lednu 2004 byla odeslána na zastupitelstvo obce žádost muzejní iniciativy o možnost vybudování takovéto pamětní síně (kopie žádosti je uvedena jako příloha č. 9). Byla projednávána na zasedání obecního zastupitelstva dne 27. 1. 2004, ovšem s výsledkem jako obvykle negativním. Ve zdůvodnění se uvádí, že budova školy je vytížená, a bylo odhlasováno, že se má v předsálí obřadní síně instalovat zasklený panel s uniformou generála Peřiny (viz příloha č. 10). Proto jsem dne 29. ledna o tom napsal do Prahy Františku Peřinovi a seznámil jej s oním záporným výsledkem. Vybudování skleněného panelu s uniformou v chodbě knihovny a vchodu do obřadní síně, tedy mezi dvěmi záchodovýma  dveřima  považuji za účelou a jeho hrubou urážku a výsměch.

Ve středu 20. dubna 2005 bylo na mimořádném zasedání města Hustopeče, konaném v obřadní síni radnice u příležitosti oslav konce II. světové války, generálu Františku Peřinovi předáno nejvyšší městské vyznamenání a uděleno čestné občanství města Hustopeče. Ten přijel z Prahy v doprovodu své ženy Aničky, na tento pro ně obzvlášť významný akt. Po převzetí pamětní listiny mimo jiné řekl: “Chtěl bych poděkovat zvláštním způsobem, jak říkají Angličané, od nejhlubšího bodu svého srdce. Podobné poděkování jsem pronesl v životě třikrát. Třikrát jsem prosil pána Boha, aby mi pomohl. Bylo to ve válce a já to vždycky přežil a vždycky jsem mu poděkoval. Čestné občanství, které jste mi udělili, mě skutečně dojímá, protože z tohoto kraje pocházím. Dělá mi to takovou radost, že kdybych nebyl generál, tak mi snad potečou slzy.“

Takové pocty se mu dostalo mimo rodnou obec.

Dne 15. dubna 2006 v kulturním domu v Morkůvkách oslavil své 95. narozeniny. Mezi gratulanty byl i náčelník generálního štábu armády České republiky Pavel Štefka. Armáda Peřinovi vzdala čest přeletem dvou bojových letounů Jas – 39 Gripen asi 100 metrů nad oslavencem u kulturního domu, který zopakovaly ještě jednou. Český Rozhlas mu k významnému jubileu zahrál písničku od Budvarky „Šestého července“, kterou mu nechali zahrát občané-rodáci z Morkůvek .

Za několik dnů poté přišla z Prahy smutná zpráva, že v neděli 16. dubna po krátké těžké nemoci ve věku nedožitých 86 let zemřela Anička Peřinová.

Další smutná zpráva oznamovala, že v sobotu 6. května 2006 ve věku 95 let zemřel generálporučík František Peřina v. v., letec RAF, Generál nebe, letecké eso, nositel mnoha českých i zahraničních vyznamenání.

V Praze při pohřbu Františkovy ženy Aničky mu jeho ještě žijící přátelé letci a jejich organizace slíbili, že mu vybudují v rodišti muzeum – a to se také stalo. S podivem konstatuji, že to šlo a že se již na jiném místě jednou jmenovaná školní místnost pro dobrou věc konečně uvolnila, bohužel s pětiletým zpožděním. Místní důchodkyně si pravděpodobně také již našly jiný prostor pro svoje schůzky. Muzeum je však bez působivých obrazů malíře Dobeše, líbezné poezie Františka Novotného, básní Josefa Škrly, a unikátních artefaktů na osvobození obce v roce 1945 a ostatních možných památek. Škoda, ten čas už je tady, kdy jsou a budou podobné památky vzácné, budoucnost je jistě po zásluze ocení. Ale tyto zdarma nabízené obci do té doby skončí pravděpodobně na smetišti v Rýnách. A to jen proto, že někteří zastupitelé prosazují svou nadutou moc.

Úryvek z básně J.Škrle:

Buďme hrdi na svůj rodný dům

Buďme hrdi na kmety a jejich um

Buďme hrdi na svou rodnou ves

Ta nezklamala, neopustí, nehodí přes…

IX. Památník padlým – anabáze kolem výstavby

V půli dubna se každým rokem koná v Ořechově rekonstrukce bitvy z II. sv. války, které se pravidelně zúčastňuje i skupina mých mladých přátel z klubu Vojenské historie z Brna. Dokud jsem vlastnil vinný sklep u koupaliště, býval odchod na seřadiště z tohoto místa vždy tři dni před zahájením. Všichni oblečení v Sovětských  dobových uniformách a patřičně vyzbrojeni. Tato skupina představovala průzkumnou hlídku 731 Polního střeleckého praporu, jejímž nynějším velitelem je staršina Jiří Novák, zástupcem starší seržant Soňa Holečková, dělostřelci Vlastimil Schildberger st. a Radovan Slavík, oči skupiny Libor Cink. Při dlouhých debatách ve sklípku na válečné téma, protože jsem pamětník, všechny mé vzpomínání zajímalo, při tom padla myšlenka zahynulým při válečných událostech postavit pomník.

Paní Soňa Holečková dokonale ovládá ruštinu, protože Morkůvky měly bílé místo v počtu padlých, měla za dobrovolný úkol zjistit skutečnost. Netrvalo dlouho a první zjištěné výsledky posílala poštou (fotokopie originálů a zároveň překlady). Soňa a Jirka Sklíčko jeli do Moskvy zjistit další možnosti, a zda jsou Ruské úřady této akci nakloněny. Tito průzkumníci zjistili, že jsou jim všude dveře otevřené, Za rok a něco všechna jména, co jsou vytesána v černé žule na Památníku, jsou archivně doložená.

Hned v únoru roku 2009 jsem se starostou obce p.F.Jurasem předběžně projednal možnost vybudování památníku obětem II. světové války. V prvních jednáních se starosta stavěl k návrhu velmi vstřícně. V březnu, zrovna padal sníh, přijel na mou žádost, akademický sochař p.František Navrátil, aby posoudil jeho nejvhodnější umístnění. Stávající prostor pomníku padlým z I. světové války, na kterém je vytesáno dvacet jmen, kteří se nevrátili z bojů, označil za SLEPÝ a nedoporučoval jeho rozšíření o padlé ve II světové válce. Zastupitelstvo později odmítlo jakékoli jiné místo než přidat desky k pomníku padlým z války minulé. Toto rozhodnutí naše organizace i já považovala za účelové, a proto se rozhodla jednat mimo jejich pravomoc.

Nezbylo než hledat nový prostor. Byly vyhledány a doporučeny tři místa. Jedno z nich bylo nejdříve vyhledáno u kolumbária na místním hřbitově, které rovněž ihned zavrhl a jako druhé a vhodné určil v současné době upravené místo po zbořeném domečku pana F. Pokorného. Jedná se o obecní pozemek. Mezi tím starosta jel do Brna a pořídil několik informačních snímků památníku pro potřebu informování obecního zastupitelstva.

Obecní zastupitelstvo na své schůzi, námi podaný návrh zamítlo z důvodů nejasných.

Proto se Československá společnost vojenské historie Brno dohodla s majitelem p. č. st.71/2 o možnosti památník postavit na této jeho soukromé stavební parcele. Toto je to třetí místo navržené akademickým sochařem, panem F. Navrátilem. Majitel souhlasil, a proto se jmenovaná společnost rozhodla podat novou žádost obecnímu zastupitelstvu o souhlas stavby. Tato žádost byla na schůzi OZ projednána 24. 6. 2009, s tímto výsledkem. (viz příloha a)

Akademický sochař p.F.Navrátil při posuzování míst ke stavbě památníku označil STÁVAJÍCÍ místo jako SLEPÉ a také, že tam překáží, teď už mohutný strom. Tedy při případném odstranění onoho stromu zůstává toto místo jako SLEPÉ. Podle něj slovo slepé si dovolím přeložit jako nevhodné. Naopak souhlasíme s jeho názorem o změně místa, protože jej považujeme v této oblasti za odborníka. Jím určené ono třetí místo na postavení památníku obecní zastupitelstvo zamítá jako nevhodné. Zřejmě je to vyjádření sporné, protože necelých 10m od budoucího památníku, tedy přes šířku cesty do polí, stojí církevní památník – Boží muka, postavená již ve středověku. Je tedy sporné, zda není na nevhodném místě. O 50m dále je Muzeum, tedy Síň slávy gen. Peřiny. Společnost vojenské historie je názoru, že právě toto místo SOULADÍ.

Při oficiálním odhalení památníku k 65. výročí, tedy v dubnu 2010, přislíbili účast Jeho excelence Ruské federativní republiky, Německé spolkové republiky, Krajský hejtman Mgr. M. Hašek, z farářů: pravoslavný, evangelický a katolický, a vojenská stafáž v dobových uniformách. Na památníku budou vytesána tři jména místních občanů, 65 ruských vojáků jedno jméno německého letce a čtyřicet pět bezejmenných a také zde zahynulo na 120 – 130 koní.

Panu starostovi jsem nabídnul, že přijdu na zasedání Rady a osobně vysvětlím důvod projektu. Byl jsem odmítnut, že to není potřeba.

Vzhledem k tomu, že obecní zastupitelstvo mělo negativní přístup k tomuto projektu a navrhovalo jen přidání desek ke stávajícímu pomníku padlých, jsme považovali za nedostatečné. Z tohoto důvodu se začalo jednat se soukromým majitelem pozemku, který se vyjádřil kladně a povolil postavení památníku na místě, kde se narodila jeho maminka. Památník je tedy postaven na tomto místě.

Dne 27. 11. 09 bylo obecní zastupitelstvo M O R K U V K Y obesláno Československou společností vojenské historie dopisem o záměru vybudovat v obci „Památník“ 119 obětem II. světové války na parcele č. st.71/2, kterou má pro tento účel pronajatu. Vzhledem k tomu, že při stavbě základu došlo k posunu rozměru asi o 70 cm do obecního pozemku, žádá ČSVH o nové rozhodnutí a možnost respektovat stávající situaci či pronajmout nebo odprodat tuto část.

Tato žádost byla zamítnuta (viz dopis OÚ b) S rozhodnutím obce nesouhlasila ČSVH Brno i já, a to z důvodů popsaných nahoře. Chybně zabetonovaný základ musel být odstraněn k 1. 3. 2010, následně byl připraven nový o 70 cm posunutý dozadu na soukromý pozemek (pronajatý od majitele pana Jaroslava Hrabce).

Tito zastupitelé obce rozhodovali: starosta Juras František, místostarosta Mgr Luděk Páleník, zastupitelé Ing Jiří Horák, Mgr. Jana Petrášová, Šárka Filásková, Pavel Dobeš, Jaromír Kincl, Josef Kyncl, Alena Partyková.

Památník byl odhalen 23. 4. 2010 v 10 hodin dopoledne za účasti Krajského zastupitele pana MUDr. Oldřicha Ryšavého a senátora Jiřího Petrů. Za klub veteránů anglických letců plukovník Emil Boček, předseda klubu plk. Rampula a deset dalších členů. Tito využili příležitosti a před zahájením slavnostního aktu nejdříve zanesli na hrob gen. Peřiny kytici. V dobových uniformách a se zbraněmi stáli u pomníku čestnou stráž dva rudoarmějci, podporovaní dvakrát po dvaceti mužích, jímž velel jeden major a jeden nadporučík. Dále je zajišťoval průzkumný motocykl vyzbrojený kulometem Děktarevem a jeden protitankový kanon. Slavnostní odhalení provedl plk. Emil Boček a iniciátor a sponzor stavby Josef Babáček. Hlavní projev měl pan Ryšavý a plk. Boček. Slavnostní ovzduší tomuto shromáždění dodali zástupci církví – evangelické (senior Jiří Gruber), římskokatolické (farář František Trtílek) a pravoslavné (Mgr. Josef Fejsák). Za trojici církevních představitelů pronesl vysoce emotivní slova k této události právě senior Jiří Gruber, nesená v usmiřujícím tónu, která na přítomné hluboce zapůsobila a tomuto vzpomínkovému shromáždění dodala důstojnou a náležitou atmosféru.

Celou akci ke spokojenosti všech moderoval zástupce klubu ČSVH-Brno pan Vlastimil Schildberger mladší. Jeho otec odborně seznámil přítomné s událostmi v den osvobození obce. Slavnost probíhala v přátelském ovzduší a za hojné účasti široké veřejnosti (viz fota). Místních spoluobčanů bylo jen poskrovnu. Za zmínku stojí přítomnost asi patnáctihlavé skupiny brumovické drobotiny pod vedením paní učitelky Ing. Dany Pučálkové. Jejich oči viděly sovětské vojáky a budou mít celý život na co vzpomínat. Obecní zastupitelé chyběli. Svojí zatvrzelost projevili neúčastí, čímž dali najevo, že Kocourkov stále funguje.

            Mrakem na této slavnosti bylo také to, že pan plk.Rampula při této příležitosti předal bývalé představené obce, k údivu všech přítomných medaili. Možná proto, že deset let bránila uvolnit volnou místnost pro muzeum, tedy Pamětní síň gen. Peřiny.

Zde je zachycen projev faráře CČE seniora pana Jiřího Grubera z Brna.: “Vážení předřečníci, vážení hosté, a morkůvští spoluobčané. Shodou okolností se mi nedávno dostal do rukou originální text projevu, který na tomto místě přednesl před 89 lety – l. května 1921 – můj předchůdce superintendent Ferdinand Císař při odhalování pomníku padlých z 1. světové války.

Zaujalo mne v n í mimo jiné to, že Císař nad pomníkem padlých v rakouské armádě zmiňuje také slavnou bitvu u Zborova. Bylo to první vystoupení československých legií, které znamenalo veliký impuls k budoucímu obnovení naší samostatné republiky. Ta bitva se stala legendou a učili se o ní děti ve školách. Superintendent však možná jako jeden z prvních zmínil bolestnou skutečnost, o které se donedávna nemluvilo. V té bitvě bojovali Češi proti Čechům. Jedni v rakouské armádě, druzí pod vlajkou nové vznikající republiky. Jedni umírali za císaře pána, druzí za Masaryka. Na obou stranách byli padlí. A oběma stranám pak naše republika stavěla pomníky. Padlým legionářům i rakouským vojákům. Ala každý zvlášť! Všichni byli její synové. Ale o tom, že bojovali proti sobě, se taktně mlčelo. Pokud vím, na žádném pomníku nejsou jména legionáři a rakouských vojáků vedle sebe. Také po druhé světové válce bylo postaveno mnoho pomníků. ALE VŽDYCKY JEN VÍTĚZŮM. Hroby poražených většinou nebyly ani označeny. To, že dnes odhalujeme pomník, na němž budou SPOLEČNĚ UVEDENI VÍTĚZOVÉ I PORAŽENÍ, osvoboditelé i okupanti, považuji to za něco mimořádného, krásného a lidského. V Morkůvkách sice nebojovali Češi proti Čechům Jako kdysi u Zborova, ale lidé proti lidem. Mladí chlapci z ruských stepí proti mladým chlapcům z alpských údolí. Mluvili různou řečí, ale měli stejné sny a plány. Věřili, že se vrátí domů a začnou nový život. Místo toho nalezli smrt daleko od domova a jejich jména byla na dlouho zapomenuta. Byli to obyčejní lidé, kteří si ve velké většině válku nepřáli a stali se její obští.

Dnes si je chceme připomenout všechny společně. Dnes chceme zdůraznit a pokorně vyznat: Lidé se nedělí na vítěze a poražené, na ty naše a na ty cizí, na přátele a nepřátele. Všichni jsme součástí jedné rodiny a máme spolu žít jako svobodní lidé, kteří respektují svobodu druhých.

Celou akci ke spokojenosti všech moderoval zástupce klubu ČSVH-Brno pan Vlastimil Schildberger mladší. Jeho otec odborně seznámil přítomné s událostmi v den osvobození obce. Slavnost probíhala v přátelském ovzduší a za hojné účasti široké veřejnosti (viz fota). Místních spoluobčanů bylo jen poskrovnu. Za zmínku stojí přítomnost asi patnáctihlavé skupiny brumovické drobotiny pod vedením paní učitelky Mgr. Dany Pučálkové. Jejich oči viděly sovětské vojáky a budou mít celý život na co vzpomínat. Obecní zastupitelé chyběli. Svojí zatvrzelost projevili neúčastí, čímž dali najevo, že Kocourkov stále funguje.

Mrakem na této slavnosti bylo také to, že pan plk.Rampula při této příležitosti předal bývalé představené obce, k údivu všech přítomných medaili. Možná proto, že deset let bránila uvolnit volnou místnost pro muzeum, tedy Pamětní síň gen. Peřiny.

Zde je zachycen projev faráře CČE seniora pana Jiřího Grubera z Brna.:

„Vážení předřečníci, vážení hosté, a morkůvští spoluobčané. Shodou okolností se mi nedávno dostal do rukou originální text projevu, který na tomto místě přednesl před 89 lety – l. května 1921 – můj předchůdce superintendent Ferdinand Císař při odhalování pomníku padlých z 1. světové války.

Zaujalo mne v ní mimo jiné to, že Císař nad pomníkem padlých v rakouské armádě zmiňuje také slavnou bitvu u Zborova. Bylo to první vystoupení československých legií, které znamenalo veliký impuls k budoucímu obnovení naší samostatné republiky.

Ta bitva se stala legendou a učili se o ní děti ve školách. Superintendent však možná jako jeden z prvních zmínil bolestnou skutečnost, o které se donedávna nemluvilo. V té bitvě bojovali Češi proti Čechům. Jedni v rakouské armádě, druzí pod vlajkou nové vznikající republiky. Jedni umírali za císaře pána, druzí za Masaryka. Na obou stranách byli padlí. A oběma stranám pak naše republika stavěla pomníky. Padlým legionářům i rakouským vojákům. Ala každý zvlášť! Všichni byli její synové. Ale o tom, že bojovali proti sobě, se taktně mlčelo. Pokud vím, na žádném pomníku nejsou jména legionáři a rakouských vojáků vedle sebe.

Také po druhé světové válce bylo postaveno mnoho pomníků. ALE VŽDYCKY JEN VÍTĚZŮM. Hroby poražených většinou nebyly ani označeny. To, že dnes odhalujeme pomník, na němž budou SPOLEČNĚ UVEDENI VÍTĚZOVÉ I PORAŽENÍ, osvoboditelé i okupanti, považuji to za něco mimořádného, krásného a lidského. V Morkůvkách sice nebojovali Češi proti Čechům Jako kdysi u Zborova, ale lidé proti lidem. Mladí chlapci z ruských stepí proti mladým chlapcům z alpských údolí. Mluvili různou řečí, ale měli stejné sny a plány. Věřili, že se vrátí domů a začnou nový život. Místo toho nalezli smrt daleko od domova a jejich jména byla na dlouho zapomenuta. Byli to obyčejní lidé, kteří si ve velké většině válku nepřáli a stali se její obští.

Dnes si je chceme připomenout všechny společně. Dnes chceme zdůraznit a pokorně vyznat: Lidé se nedělí na vítěze a poražené, na ty naše a na ty cizí, na přátele a nepřátele. Všichni jsme součástí jedné rodiny a máme spolu žít jako svobodní lidé, kteří respektují svobodu druhých.

K moudrosti, která nerozlišuje vítěze a poražené jsme nedospěli zadarmo, ale za cenu mnoha obětí. Nesmíme zapomenout, že poslední světová válka byla vyvolaná ideologií, která by náš národ zničila a zotročila. Nesmíme zapomenout, že vládcové, těch, kteří nás osvobodili, drželi naši zem dlouho v područí jako válečnou kořist.

Bohu díky, nacizmus i stalinizmus je za námi a my smíme opět žít jako svobodní lidé. Státy, které kdysi proti sobě bojovaly, jsou spojenci. Hranice téměř neexistují. V celé Evropě jsou demokraticky zvoleny vlády. Prožíváme nejdelší období evropské historii bez válek a násilí.

Postavit společný pomník vítězům i poraženým je možné pouze ve svobodné a demokratické zemi. A jen těžko bychom se tu scházeli, kdybychom nebyli vychováni v křesťanské víře.

Přesto nesmíme zůstat klidní a lhostejní. Rozdmýchat nenávist mezi lidmi je tak snadné. Pokud nebudeme mít stále před očima miliony obětí, hrozí, že nás nějaký blázen opět rozeštve proti sobě.

Dnes odhalený pomník nám bude připomínat, že jsme všichni bratři a sestry, i když mluvíme, různou řečí, máme jiné zvyky a vyznáváme Boha různými způsoby. Ta odlišnost již nikdy nesmí být důvodem k nenávisti. V té odlišnosti je krása a bohatství lidského rodu.

Skončím biblickými slovy apoštola Pavla (Ef 4,2-6+15-17): Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jsme jedno tělo a působí v nás jeden Duch, k jedné naději jsme byli povoláni. Je jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Buďme pravdivý v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby. Navzájem se podpírejte a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Ferdinand Císař končil před 89 lety slovy: Našim mrtvým čestná paměť, našim živým výstraha i povzbuzení.

Projev zapůsobil velmi silně na všechny přítomné. Nyní ohlasy na památník jsou kladné hlavně od sousedních spoluobčanů a projíždějících cykloturistů využívajících prostoru k malému občerstvení s fotoaparáty v rukou. Měl by tam být však ještě zabudovaný informační panel s popisem historie obce a jiných zajímavostí.

Památník je zabudovaný na hezkém viditelném místě uprostřed obce. Mně samému, bez pomoci brněnských přátel z KVH, bylo postavení nereálné. Dle mého soudu – pihu na dokonalosti tvoří dva domečky stojící naproti, které už hodně dlouho brání k přehledné a bezpečné autodopravě v obci. Čtenáři představ si ten prostor bez těch domečků! To by byla hezká náves. Ostatně nejsem první kdo to tak vidí. O tuto změnu se pokusil bývalý starosta Ing. Josef Vojtěch se svým představenstvem. Proč se tak nestalo a tenkrát nedotáhlo do konce, je jistě zajímavá historie.

Nechť mi čtenář odpustí, ale ještě vidím jednu záležitost, o kterou by se měli zajímat ti, kteří dostali mandát. Obec je položena v hezkém údolí, kterým v minulosti protékal potůček od lesa až po Harasku. V polovině cesty do Klobouk je v současnosti vybudován moderní závod, který podzemní cestou silnými ocelovými rourami přepravuje benzin, naftu a ropu, nazvaný ROPOVOD nyní ČEPRO. Tedy závod, jenž přečerpává silnými čerpadly komodity dál do Čech. V podzemí i na povrchu jsou vybudovány obrovské zásobníky v počtu 8 kusů na tyto produkty. V dnešní moderní době satelitů a mobilních telefonů a daleko naváděných střel různých velikostí a náloží ba i z velikých vzdáleností. Tímto pádem je nejbližší okolí v obrovském nebezpečí. Nechtěl bych vidět tu spoušť. Přilehlá obec i s obyvateli jsou v momentě za obrovského výbuchu smeteni možná až v Kobylí a ti lehčí na Vrbici. Pravděpodobně by s sebou vzali okraj Boleradic a Brumovic. Městu Klobouky by se to mnoho neuškodilo, protože jsou na druhé straně za kopcem. Jen Blanářova hacienda by vzala za své.

Protože tato firma ČEPRO již několik desítek let smrtelně ohrožuje VŠECHNY obyvatele této obce na životě, MĚLA by je ze zákona každým rokem odškodnit. Tedy měla by se podílet na rozpočtu obce a dle mého soudu od milionu Kč výše, samozřejmě ročně. Tato částka by jistě obci pomohla k jejímu zvelebení. Záleží jen na starostovi a zastupitelích, jak by se k daným úkolům postavili.

Správný postoj k životu dává úcta k minulosti a zodpovědnost vůči budoucnosti.

Ditrich Bonhoeffer

Báseň, složenou k této příležitosti Janem Horákem, přednesla paní Jitka Horáková z Hustopečí.

Těm padlým

Nad široširou plání,

kde kosila je smrt,

tam skřivan vzlét.

Rekovný boj a jejich umírání

k novému životu probudil svět.

Přešlo víc jak půl století,

památník vztyčila jim tato zem.

Vzkaz jejich však stále platí,

varuje a prosí zároveň.

Kdo velel jim v té krvelačné řeži

Zahynout zde v zemi daleké?

Spočítat lze jen stěží,

kde hlavy jejich krví byly zalité.

Neklidný úděl jste shledali,

živí přec stále žijí s vámi,

pryč je zloba, jíž jste podlehli,

zapadl váš svět v temné dáli.

Daleko spíte od svých rodných míst,

pro moc a slávu cedili zde krev,

v odkazu válek kdo má stále číst?

Zůstala z nich jen bolest a marný vzdech.

Nad lánem zkrvaveným dozrávají klasy,

zem dme se slibnou sklizní.

Však v zlostných mracích-hrozí děsy!

Zas volají vás k boji?

Zas po krvi zem žízní?

Už nikdo neuslyší vaše hlasy,

dnes však pocta vám tu zni.

Ozvěny po 70 letech

V roce 2016 jsem dostal tento mail:

Od: Azat Rakishev <rakishev.az@gmail.com>
Komu: jobabacek@seznam.cz
Datum: 26. 5. 2016 12:05:29
Předmět: adresovaný panu Babacek

Dobrý den pane Babacek!
Jmenuji se Azat Rakishev, žít ve městě Almaty v Kazachstánu. Bratr
mého dědečka, Ahmed Rakishev zemřeli v bojích za fašisty v dubnu 1945.
Byl pohřben v s.Morkuvky. Vzhledem k tomu, že neměl žádné děti, není
tam žádný přímí potomci. Dlouho jsem hledal své místo pohřbu, protože
věděl, rodinné příběhy, které Zemřel někde v České republice. A
konečně na ruských stránkách jsem byl schopen najít nějaké informace.
Později neocenitelná pomoc při hledání informace, které jsem měl, paní
Sona Holechkova a Ministerstvo obrany České republiky.
Měl a čtyři červené armády vojáci, kteří zemřeli byli pohřbeni v obci
Morkůvky, později reburied na hřbitově města Hustopeče.
K objasnění to všechno, mohu s jistotou říci, že historie za účasti
čtyř zástupců mé rodiny během druhé světové války obnovena. V tom je
také vaše zásluha. Dva z nich byli zabiti, včetně Ahmed Rakishev. Jeho
mladší bratr, můj dědeček umřel mladý, a můj otec byl úplný sirotek
brzy, bohužel ani fotografie Ahmed odešel. Proto bylo důležité najít
jeho hrob, dokonce bratrské.
Paní Soňa Holechkova mi laskavě poskytl s fotografiemi pomníku, řekl o
tobě, a na mou žádost, dal svůj adres.V naší zemi každý pátý během
války šel na frontu. Tam je fráze, „dokud je pohřben poslední voják,
válka ještě neskončila.“ Nyní je po válce pro mou rodinu. Dovolte mi,
abych srdečně, jménem svým a jménem lidu Kazachstánu vyjádřit úctu a
děkuji za to, že vztyčen památník. Pro takové lidi svět spočívá, váš
čin je obrovský respekt a uznání. Přeji vám i vašim rodinám dobrém
zdravotním stavu, dlouhá životnost a štěstí.
Omlouváme se za zmatených textu a možné chyby, napsané v ruském a
přeloženy do českého jazyka pomocí služby Google.
S přáním a pozdravy,
Azat Rakishev.

U východních národů je to tak, že pokud se příbuzný nevrátil z války a neví o něm nic bližšího,  jsou stále ve válce . Rodina z Kazachstáni 70 let hledala svého prastrýce ,než nalezla jeho jméno na černožulovém  pomníku v Morkůvkách .

Před dvaceti lety ruská maminka hledala svého syna v Boleradicích – nenalezla ho. Dnes o něm víme, že padl v Martinicích  a četař Nikitěnko tam leží dodnes.